Karmel Edith Steinové

Bernard Ugeux

Co je to vnitřní život? Jsme naplněni pocity, myšlenkami, vjemy a dojmy, které v nás rezonují s odlišnou intenzitou. Někdo si je těchto hnutí dobře vědom a dokáže je rozpoznávat. Jiným to dá větší práci, ale nikdo nežije ve stavu naprosté lhostejnosti a necitlivosti. Kromě toho vnitřní život není podmíněn vírou v Boha nebo příslušenstvím k nějakému náboženství, patří totiž k důstojnosti lidské bytosti. Občas se stává zdrojem utrpení, protože tato vloha může vést k pocitu úzkosti, ale i tím člověka obohacuje. Pomáhá mu totiž, aby se skutečně vědomě angažoval v tom, co žije. Tato přítomnost sobě a podstatným otázkám souvisí s potřebou člověka dát smysl svému životu – kdo jsme, kam jdeme, proč je tu zlo a láska, co je to smrt, proč jsme nedokonalí, proč jsem dnes právě tím, čím jsem? Tyto otázky důvěrně známe.

…

Nemůžeme být přítomni božskému, pokud nejsme přítomni sami sobě, podobně jako bez přítomnosti sobě samým nemůžeme být sktuečně přítomni druhému. Od čeho se odvíjí vztah? Na počátku mají rozhodující slovo dojmy, city a pocity; rozum zůstává na okraji. Jak bychom jinak mohli obstát při setkání s druhým člověkem, kdybychom si nebyli vědomi své afektivity a netušili, co se v nás hýbe? Musíme existovat jako osobnost, abychom se mohli setkávat s druhým v jeho rozdílnosti. V jaké hlubině má tedy být tato existence zakotvena?

Pro začátek vám navrhuji toto: vstoupit do ticha a nehybnosti, začít vnímat svůj dech a objevit, že je v nás víc, než jsme tušili…. Tak můžeme objevit, že když jsme přítomni sami sobě, jsme přítomni i přítomnosti, to znamená nynější chvíli, momentálně jediné skutečnosti, která na nás záleží. Naše minulost je dovršená, už na ní nic nezměníme. Můžeme se případně pokusit lépe ji uchopit a poopravit určité postoje, které ještě můžeme ovlivnit, přesto však už přímo na nás nezávisí. Co se týče naší budoucnosti, můžeme se pokusit ji předvídat a předjímat – to je samo o sobě moudré -, ale jediné, na to můžeme momentálně skutečně působit, je tato chvíle. Být přítomný sám sobě znamená být přítomný přítomnosti; díky přítomnosti své hlubině můžeme zažít přítomnost Přítomnosti, která se nám dává jako dar.

Jsme také zváni, abychom si všímali toho, co cítíme, svých pocitů, které nás někdy blokují a svazují, jindy zase naplňují, těší a rozněcují. Jednou nás rozptylují, jindy si díky nim uvědomíme, že jsme neteční, že se v nás nic nehýbe. Toto všechno vyplývá na povrch, když vstoupíme do ticha svého dýchání nebo při meditaci textu. Naše hnutí nás informují o nás samotných, a to nejen o stavu naší afektivity či našeho nitra, ale také o opravdovosti našich vztahů. Vztahů k sobě samému, k druhým, k božskému. tudy vede skutečná duchovní cesta.

Podle křesťanské tradice nám cestu k růstu pomáhá odhalovat Duch svatý, tedy Boží Duch. Naše citová hnutí při tom hrají důležitou roli. Bůh působí na naši afektivitu, aby s námi pohnul, dal nám tak znamení a umožnil nám ověřovat si, kde právě v životě jsme. V duchovním životě nemůže být nic hošího než nehybnost a lhostejnost. Buď postupujeme kupředu, nebo couváme, ale už nehybnost je couváním. Samozřejmě můžeme po určitou dobu zažívat stagnaci, ustupovat, ale důležité je být v pohybu, i když ten pohyb způsobují zápasy. Jako v každém vztahu ani zde není protikladem lásky nenávist, ale lhostejnost. Vnitřní hnutí mohou tedy být někdy příjemná – pokoj, ticho, radost, láska, laskavost -, a jindy bolestivá – obavy, temnoty pochyby. Důležité je naučit se číst a interpretovat své pozitivní i negativní pocity, ať už nás provázejí delší, či kratší dobu. Dalo by se také mluvit o „zabarvení“ našeho rozjímání či meditace. Můžeme být pozornější k tomu, jaké pocity v nás dominují – prozrazují nám totiž něco o správnosti naší vnitřní cesty. Můžeme si díky nim uvědomit uvolnění, které v nás roste, pokoj, který nás naplňuje, nebo kvalitu svých vztahů s druhými lidmi. Neexistuje opravdová duchovní cesta, kterou by nedoprovázela opravdovost ve vztahu k druhému. Všechno je provázané. Když prožívám nepřekonatelný blok v nějakém vztahu, ovlivní to nejen mé tělo, na němž se hnev, strach a odmítnutí podepisují, a mou mysl, ale i mou duchovní cestu. Proto se potřebujeme naučit číst ve svých vnitřních hnutích.

z knihy B.Ugeuxe Hledání vnitřního pramene (Paulínky 2007) vybrala a upravila -dč-

Tento příspěvek byl publikován dne 11. 8. 2007 (Sobota) v 10.40 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .