Karmel Edith Steinové

má dnes svátek a krom gratulace přátelům z řad jeho následovníků v Tovaryšstvu Ježíšovu přetiskujeme – zejména pro ty, kteří nemají možnost se dostat k bulletinu Jezuité – větší část rozhovoru s jejich současným provinciálem, o. Františkem Hylmarem.

Jsi vlastně třetím provinciálem po listopadu 1989 a z toho prvním, který prožil řeholní formaci už veřejnou, většinou v cizině (Polsko, Irsko, Španělsko, Mexiko). Co pro tebe byla největší zkušenost, kterou můžeš uplatnit i v současné funkci?

Pomáhá mi zkušenost mezinárodního Tovaryšstva. U mnoha jezuitů příklad obdivuhodné obětavosti i trpělivosti, schopnosti dát Tovaryšstvu svůj život. Setkal jsem se s lidmi, kteří Tovaryšstvo mají opravdu rádi a kteří mi pomohli uvědomit si, hledat a nacházet specifické rysy Tovaryšstva v církvi. Během čtyřiceti let za komunistů se rozdíly mezi řády i diecézemi u nás stíraly. V zahraničí jsem měl možnost zažít pokoncilní církev a uvědomit si hloubku změn v církvi, jejich kontroverznost a nejednoznačnost i nesmírně náročnou hlavní myšlenku pokoncilních reforem. V Tovaryšstvu tím pozitivním jsou poctiví chlapi, mnohdy velice schopní a zároveň ochotní obětovat život pro dobro věci. Mají vytrvalost i zvláštní trpělivost – dokážou čekat, mají lidskou zralost spojenou s velkorysostí a vědomím, že neexistují okamžitá řešení a tlusté čáry, i rozvinutou ohleduplnost.

Pomáhá ti tahle zkušenost také k tomu, definovat roli jezuitů v české společnosti a církvi?

Na první pohled se zdá, že česká společnost i církev jsou ve světě něčím výjimečným. Naše situace je opravdu prazvláštní. Najít roli jezuitů u nás nelze v cizině, musíme ji hledat tady, doma. Hlavně jsem si v zahraničí uvědomil, že Tovaryšstvo a církev jsou společností ovlivněny víc, než by chtěly, a proto i my jsme na stavu církve a společnosti dost závislí, nebo hodně jím podmínění. Jak a co s tím dělat, to se musí postupně zjišťovat.

Jak bys pojmenoval roli jezuitů v zahraničí, tak jak jsi ji tam zažil?

Tovaryšstvo se v duchu své tradice AMDG snaží napomáhat prožívání a šíření křesťanství na jakési hlubší lidské, vzdělanostní, kulturní úrovni. Zároveň ale s pokorou a hlubokou zbožností. Myslím si, že tohle naše církev potřebuje také – propojení víry a zralé lidskosti, vtělení víry do rozvinuté kultury. Po listopadu 1989 máme v českém jezuitstvu tři generace. Ty jsi už z té mladé generace. Za co podle tebe vděčí naše provincie předchozím dvěma generacím jezuitů, té starší a střední? Především za to, že Tovaryšstvo tady je, že umožnily, aby Tovaryšstvo přečkalo ta dlouhá léta. Vážím si na nich vytrvalosti, obětavosti, schopnosti aspoň částečně vstřebat obrovské změny, které během těch let nastaly. Toho si vážím zejména na té nejstarší generaci: jejich mladosti ducha, poctivosti a pracovitosti. Provincie se dožila roku 1989, avšak svěží poválečné a pokoncilní proudy v ní z různých důvodů zůstaly spíše na okraji. O střední generaci se zase Tovaryšstvo opíralo v dobách proměn po roce 1989; jsou to lidé, kteří dodnes Tovaryšstvo nesou. Změny byly hluboké, mnohdy bolestné. Ti, co zůstali (polovina z těch, kdo vstoupili do Tovaryšstva v letech 1968–89), je s důvěrou a s nadějí vydrželi a prošli jimi.

Když jsi hovořil o tom, že místo českého Tovaryšstva je třeba hledat doma, vidíš, že už se za těch 17 let něco rýsuje?

Myslím, že se už rýsuje a že obrysy objevivšího se začínají odpovídat i světovému Tovaryšstvu. Už mnozí z nás dáváme individuálně doprovázené exercicie, i když ne zcela systematicky. Udržujeme kontakt s vysokoškolským prostředím prostřednictvím univerzitní výuky a studentské pastorace a také s oblastmi vědy, kultury, médií atd. To považuji za důležité. Středoškolská výchova a výuka se nám donedávna spíše nevedla, ale nevzdáváme se. Sociální aspekt naší práce není rozvinutý, ale existuje. Farní a duchovní správa doprovází a podporuje ostatní činnosti. Misie čekají. Záleží hlavně na naší schopnosti žít svůj způsob života. Po pravdě řečeno, ještě se hledáme, stále více se nacházíme, ale v předávání druhým ještě máme slabiny. V posledních letech nemáme mnoho povolání, i když nějaká jsou; máme společný noviciát se slovenskými jezuity v Ružomberku.

Jakou vidíš budoucnost ve spolupráci mezi provinciemi při formaci a podpoře povolání?

I když je to vlastně nutnost způsobená menším počtem noviců, tak v ní můžeme zažívat, že podstata Tovaryšstva je nadregionální a nadnárodní, a to nám pomáhá překračovat kulturně podmíněné hranice. Jinak bych si samozřejmě přál, aby byl noviciát plnější a doma a aby byla komunita, u které by ten noviciát mohl být. Ve formaci má důležité místo tzv. magisterka. Protože teď už od noviciátu probíhá naše formace v zahraničí, je nyní alespoň magisterka v Česku.

Jak se daří zapojovat mladé jezuity do práce v provincii?

Úkolem magisterky je, aby se mladý jezuita po studiu filozofie zapojil do apoštolské práce Tovaryšstva. Snažíme se, aby magisterka pokud možno zahrnovala praxi vyučování, aby se ukázalo, zda je možné najít někoho, kdo by se pro práci v této oblasti připravil. Je to také systematická práce v zavedených institucích s laickým kolektivem. Proto jsme hledali místa na biskupských gymnáziích (Brno, Velehrad). Dále máme magisterky v našich komunitách s pastoračním zaměřením, např. v Českém Těšíně.

Je zajímavé, že na jedné straně se rýsuje jakési jádro našeho působení, jako jsou exercicie nebo studentská pastorace, a na straně druhé magisterka v oblastech, kde vlastně nepůsobíme (školství) nebo kde by nemělo být těžiště (farnosti). Čím to je?

Jedna nedávná magisterka na exercicie orientovaná byla a další letos bude. Dobrou magisterku ve studentské pastoraci není snadné zorganizovat. O středních školách jsem se již zmínil. Ve farnostech se zase získává cenný kontakt se šířkou obyčejného života, který je dobrým základem pozdější specializace. Rýsují se nějaká místa, kde by mohl být magistr vždycky? Od podzimu budou magistři v Praze s rozmanitými pracemi, na Velehradě s vyučováním na gymnáziu a farností a v Těšíně s exerciciemi a farní pastorací. Určitě by mohli být i v Olomouci a Brno není vyloučeno.

Z čeho máš za ty tři roky v čele provincie radost?

Z toho, že provincie krystalizuje a že se dále tvoří. Vidím, jak na sebe navazují jakoby další vrstvy generací, jak srůstáme se světovým Tovaryšstvem a komunikujeme s domácí církví. Máme nové mladé kněze- jezuity, kteří mají ze své kněžské služby radost a váží si její hodnoty. Několik jezuitů též dospělo k posledním slibům, což je zásadní. Jezuité z mladší generace postupně přebírají zodpovědnost za chod komunit a provincie. Netvrdím, že nejsou problémy, ale zřetelně už dozrávají plody toho, co bylo zaseto před rokem 1989 i po něm. To je skutečně radost.

Připravil Petr Havlíček SJ

P. František Hylmar se narodil v roce 1957 v Hradci Králové. Po studiích oboru geodézie a kartografie na stavební fakultě ČVUT, která ukončil v roce 1981, a po roční vojenské službě pracoval v Geodetickém a kartografickém podniku v Praze. V roce 1989 byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova a absolvoval prvních několik měsíců noviciátu neveřejně. V květnu 1990 nastoupil do noviciátu na Sv. Hostýně, kde 8. září 1991 složil první sliby. V letech 1991–94 studoval filozofii a 1994–97 teologii. Dva roky působil jako vysokoškolský kaplan a vyučující na VOŠ Caritas v Olomouci, kde obdržel v říjnu 1997 jáhenské a v březnu 1998 kněžské svěcení. V letech 1999–2001 získal licenciát ze spirituální teologie a poté vykonal třetí probaci. Od května 2002 byl činný v provincii: nejprve v Kolíně, od října pak v Praze. Tam složil 3. října 2002 poslední sliby a od dubna 2003 byl superiorem domu, rektorem u sv. Ignáce a farářem u sv. Štěpána. 1. března 2004 byl jmenován provinciálem a služby se ujal 16. května 2004.

Tento příspěvek byl publikován dne 31. 7. 2007 (Úterý) v 12.50 v rubrice Zprávy a oznámení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .