Karmel Edith Steinové » Madeleine Delbrêl

Pamatuj, že modlitba je tu proto, aby se člověk stával dobrým, a ne, aby mu v tom bránila.

Madeleine Delbrêl

Madeleine Delbrêl (1904-1964) vyrůstala v poměrně sekularizovaném prostředí, které ji přivedlo už kolem patnácti let k přesvědčení, že je vpodstatě nejlepší být ateista a stavět se k životu se zdravým pesimismem: „Svět je jedna velká absurdita, život je nesmyslný.“ Kolem dvaceti let se setkala s přáteli, „kteří byli přesvědčeni, že Bůh je něco tak potřebného jako vzduch k dýchání.“

Přijala za svou hypotézu, že by snad mohl existovat a rozhodla se pro pozoruhodnou cestu: pustila se do modlitby. Modlitba ji totiž připadala jediná adekvátní cesta, jak si ověřit, zda Bůh skutečně existuje. Prostřednictvím modlitby pak byla, jak sama říká, „oslněna“ Bohem.

Rozhodla se pro vstup na Karmel, ale kvůli rodinným problémům a po rozhovorech se svým duchovním doprovázejícím, nakonec zvolila jinou cestu: jejím klášterem se stal svět. Podobná volba byla v její době spíše ojedinělá.

Ve třicátých letech se společně s několika přítelkyněmi nastěhovala do pařížské dělnické čtvrti Ivry, která byla tehdy sídlem francouzských komunistů. „Bůh nikdy neřekl: Miluj bližního svého, ovšem kromě komunistů.“ Způsob života, který si v tomto vůči křesťanskému poselství jinak velmi hostilnímu prostředí těchto několik žen zvolilo, tj. velká chudoba, sdílení, žádný vnější znak zasvěceného života jako např. řeholní hábit nebo pojišťování se náboženskou či jinou institucí, se ukázal jako účinný lék na vládnoucí nedůvěru a podezřívavost ze strany místních. Jejich dům byl stále otevřený pro setkání s kýmkoliv, kdo měl zájem.
Madeleine Delbrêl zemřela v r. 1964, po sobě zanechala mj. také řadu textů, poezii i duchovní spisy, které ovlivnily další generace křesťanů zejména v západní Evropě.

„V Ježíšově evangeliu jsou některé téměř zcela nepochopitelné úryvky. Nevíme, jak je přenést do našeho života. Ale jsou tam i jiné, krutě průzračné. Máme být také věrní vůči tomu, o čem je nám zřejmé, že nás povede k pochopení toho, co z jeho sdělení zatím pro nás zůstalo tajemné. Jsme povoláni k tomu, abychom zjednodušili, co se jeví příliš složité, nejsme nikdy voláni k tomu, abychom komplikovali, co je v něm prosté.“