Karmel Edith Steinové

R. Rohr

Přítomný okamžik nemá žádnou konkurenci. Nenastal nikdy v minulosti a nestane se znovu v budoucnosti. Nemáme žádný základ pro srovnání. Když soutěžím, nemiluji. Nemohu se dostat k tomu, abych miloval, protože hledám nový způsob, jak dominovat. Tento druh myšlení není tou pravdou, která říká, že Bůh k nám takto nepřichází. Mystici, ti, kdo se skutečně modlí, toto vědí. Ti, kdo hluboce vstupují do velkého tajemství, nezakoušejí Boha, který srovnává, dělá rozdíly a soudí. Zakoušejí Boha všeobjímajícího přijímajícího, který hledí na Boží obraz v nás a téměř odmítá hledět na jeho opak. Juliána z Norwiche, moje oblíbená učitelka mystiky, říká například: „Pán hledí na své služebníky s útrpností a neviní je. V Božích očích nepadáme: v našich očích nestojíme. Obojí je pravdivé; ale hlubší vhled patří Bohu.“ (Revelations of Divine Love, k. 82).

Je to podobné tomu, jak zacházíme s vlastními dětmi, přinejmenším když jsou malé a milé. Nevnímáme nepříjemnosti, které nám způsobují. Opakujeme si jako mantru: „Je to moje dítě.“ Jsou já. Mám tak rád jejich pravdu. Vidím sám sebe v jejich očích, v jejich smíchu, dokonce i v jejich nejhorších činech. Nemohu je odmítnout, protože jsou já. Zdá se, že takto miluje Bůh to, co stvořil.
Pokud jsme plně přítomni, nedosáhli jsme toho svou hlavou. Přítomna je celá bytost. Naučili jsme se to v raném dětství, ale škola to z nás asi odstranila. Psychologové nyní tvrdí, že něco takového jako nemluvně vlastně neexistuje. Je pouze nemluvně s matkou. V prvních pár letech jsou jedno, především ze strany dítěte. Zdá se mu, že se zcela zrcadlí v rodičovských očích, zvláště matčiných. Věříme tomu, co nám její oči o nás říkají a stáváme se tím. Je to hra zrcadlení. Modlitba je právě taková: přijímání a navracení Božího pohledu.

Jaká to musela být úleva žít dříve, než bylo zrcadlo a fotografie. Když se vydáte do zemí třetího světa, do džunglí, lidé se velmi rádi fotografují. Ale stavějí se před fotoaparát úplně jinak než my. Viděli jste to. Když se fotografujeme my, zatáhneme břicho a usmíváme se. To oni nedělají. Nesmějí se. Dívají se vážně. Obvykle stojí vzpřímeni, jsou formální a vážní. Jejich tělo je takové, jaké je – právě tam, darováno vám. Neprožili celý svůj život prohlížením fotografií tak jako my.

Ego je dualistou uvnitř nás samých. „Je zvykem,“ říká James Carse, „vidět sebe sama nad jiným a proti němu.“ Právě po tom ego touží. Protože ego, moje bohatství, moje inteligence, moje morální kvality, moje postavení ve společnosti jsou tím, čím jsou, jenom v kontrastu s osobou vedle mne. Tichý střed, pravé já, se nestaví proti ničemu a nepotřebuje se proti něčemu stavět, rozlišovat, porovnávat se. Proto může žít z tohoto prvotního kinestetického poznání. Do té míry, jak je naše duše plná života, jsme spokojeni s dostatečností přítomného okamžiku; jsme proto v kontaktu se skutečností.
To, že žijeme ze svého ega, nás odděluje od našeho těla. Bojíme se těla a velmi jsme ochudili křesťanské učení o sexualitě. Je tomu tak téměř ve všech křesťanských církvích. Myslím, že důvodem, proč jsme vykonali na těle tak hrozné dílo, je to, že jsme podlehli této základní chybě rozlišení. Proto také tolik z nás, zvláště muži, neznají své pocity. Nevěděli jsme ani, že na nich záleží. Posunuli jsme se do onoho základního rozdělení a potlačili své pocity, obvykle v zájmu vyšší výkonnosti a dosažení úspěchu. Naneštěstí jsme současně obětovali náboženskou citlivost. Ted‘ vypadá jako cosi cizího, umělého a dokonce iracionálního.
Zbavíme-li se svého kinestetického poznání, jsme výkonnější. Můžeme stále tlumit pocity a pokračovat v tom, co je třeba vykonat v příští hodině. Jsou chvíle, kdy je to zcela na místě, dokonce vhodné a nutné. Ale není tomu tak vždycky. Jako duše ve skutečnosti nejednáme. Jsme. Jako ego zvládáme svět. Měníme ho. Upravujeme ho a stále se snažíme ho zlepšit. Jako kontemplující se ptáme, co svět žádá od nás. Bdíme.

Pleteme si je s úplnou skutečností, ale soukromé já je bezesporu iluze. Můj život nevypráví o mně. Proto je Bible sociální historií. Jsme součástí mnohem většího tajemství. Neberte tuto svoji soukromou záležitost tak vážně. Prvotní filozofický a duchovní problém Západu je lež individualismu. Individualismus téměř znemožňuje církev. Téměř znemožňuje společenství. Téměř znemožňuje soucit. S tím vlastním já jsme to přehnali. Stalo se to „naší jedinou hrou“, i když už to žádná hra není. Potřebuji poznat, že jsem v řece, která je větší, nežli jsem já. Základem a proudem té řeky je láska. Život není mou záležitostí, je záležitostí Boha, a Bůh se týká lásky. Neznáme-li lásku, nezažíváme-li lásku, zažíváme-li jenom nejistotu a křehkost svého malého já, stáváme se neklidnými.
Stáváme se dokonce neurvalými a nenávistnými, protože nevědomí ví: „tohle není to, co jsem“ a „tohle není to, co jsme“. Chceme na to zaútočit. Ta zuřivost, zloba a nespokojenost se velmi rozšířily mezi lidmi na Západě. Projevuje se v izolovaných jedincích, kteří vytáhnou zbraň a střílejí. Sekularismus je osamělý, zoufalý projekt. Nemůžeme žít izolovaný život s negativními odsudky a násilnými myšlenkami ve svých srdcích. Protestujeme, že podle těchto myšlenek nejednáme. Problém je v tom, že ony jednají v nás. Nechávají nás oddělené, izolované, a proto falešné ve vztahu k sobě samým a nakonec i vztah k druhým. V kontemplaci se dostáváme do jiného prostoru, kde vidíme iluzi oddělenosti. Zažíváme to, co sestra Paula Gonzalez nazvala „já obalené polopropustnou membránou“. Dochází k mnohému proudění skrze tuto membránu – oběma směry – a tohoto proudění si musíme začít všímat.
Tibetské slovo pro identitu znamená „vydržet ve svém já“. Stále se snažíme vytvořit své já a vydržet v něm jako v dané identitě a ochraně před podvědomím. Cítím se tak pánem všeho, nadřazeným, správným, ale je to všechno vytvořeno především námi samotnými na základě toho, co o sobě víme. Skládá se to z toho, co máme a nemáme na sobě rádi, z podvědomých partů, které znovu a znovu přehráváme. Snažíme se být tím, co kdosi nazval „kdosi předvídatelný“. Chceme být někým předvídatelným, zvláště vůči sobě. To není tak úplně špatně. S lidmi, kteří jsou předvídatelní, se příjemně pracuje.

Ježíš však použil obrazu dítěte, aby nás učil „mysli začátečníka“. Právě dítě nemá žádnou identitu ega, kterou by dokazovalo, promítalo, chránilo. Kdo nepřijme Boží království jako dítě, ten do,; něj nevstoupí. Ale malé děti si ještě svoji identitu nechrání. Poznávají kinesteticky a reagují na to, co je, ne na to, co by mělo nebo mohlo být. Proto tolik křičí a piští radostí. Rodiče se mohou zbláznit, to je mi jasné. Proto ale také může nastat okamžité blaho. Jen se podívejte, jak piští. Když vidí zvířátko, nemusí to filtrovat svým rozumem a ověřovat, zda je mají rádi. Ani se neptají, zda je to nebezpečné. Podívejte na tří- nebo čtyřleté dítě, které uvidí něco nového. Okamžitě dá kinesteticky najevo křikem: „Líbí se mi to.“ Je to hezké, nové, vzrušující. Kéž bychom dokázali přijímat skutečnost tak bezprostředně a spontánně, bez úsudků a kalkulací.

Tento příspěvek byl publikován dne 22. 8. 2007 (Středa) v 21.42 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .