Nesoudit, ale být otevřený

Klemens Schaupp SJ

O jednom sketském mnichovi, proslaveném přísnou askezí, otci Bessarionovi, se vypráví: „Jeden bratr zhřešil a byl knězem vykázán z kostela. Tu se zvedl i otec Bessarion a šel ven s ním se slovy: I já jsem hříšník. Málokterý evangelijní výrok utvářel život těchto prvních mnichů tolik jako Ježíšova výzva: Nesuďte a nebudete odsouzeni.“ (Mt 7,1). Výzvu k neposuzování lze vidět přímo jako stručnou formulaci pojetí života u raných mnichů.

Sílu k takovémuto postoji nacházeli ve víře a důvěře, vědoucí o milosrdenství Božím, které chce evokovat podobné milosrdenství na straně člověka. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Jak centrální byl tento postoj ve zvěsti Ježíšově, vyjadřuje podobenství o nemilosrdném dlužníkovi (Mt 18,23-35): Vzhledem k deseti tisícům talentů, které dlužíme Bohu, je suma sta denárů, kterou nám dluží druzí, zanedbatelně malá. Tváří v tvář odpouštějící laskavosti Boží proto byla pro otce pouště lidská selhání tak malá, že je mohli „přehlédnout“. Ten, kdo žije z Boží laskavosti, „rozbil všechny kategorie výměru a jistého, sebejistého soudu. Před každým soudem, před každým úsilím o pochopení a o zařazení se křesťanské oko dívá k Bohu, který se projevil jako laskavý, jako nepochopitelně laskavý.“

Proti silnému důrazu na nesouzení se opakovaně namítalo, že by takovýto postoj zničil nutnou disciplínu křesťanského společenství, protože zlo by pak zůstalo bez trestu. V této souvislosti se uváděl Mt 18, pravidlo správy obce, kde se přece přímo vyzývá k napomenutí bratra, který zhřešil. Je tedy nutné precizovat smysl Ježíšovy výzvy „nesuďte“.

Pravidlo správy obce především ukazuje, že úsudek o druhém člověku je vyňat z kompetence jednotlivce a odkázán ke schopnosti úsudku obce vedené Božím Duchem. Podle smyslu by bylo možno přeložit: „Nesuďte, jen obec vedená Božím Duchem má právo odsoudit.“ Aniž by chtěli zpochybnit tuto kompetenci obce, odkazují otcové pouště výzvou „nesuďte“ k Bohu, od něhož nakonec má obec tuto pravomoc. Problém nyní ovšem spočívá v tom, že se tento Duch, vázaný na konkrétní zkušenost a konkrétní práci, nedá konzervovat a nelze ho proměnit v konkrétní pravidla a morální normy. Zákonodárce si s takovou výzvou nemůže mnoho počít, protože ji nelze učinit základním principem řádu obce. Toto nezrušitelné napětí se odráží i v duchovním doprovázení. Obojí je nutné: „…ze solidarity v hříchu důvěřovat v odpouštějící laskavost Boží, a v námaze pracovat na vlastní i cizí nápravě. Jedno nelze stavět proti druhému; oba postoje nelze vlastním pochopením beze zbytku koordinovat, lze je jen zaměřit ke společnému středu, totiž k Bohu, který stojí mimo všechno, o čem se lidé domnívají, že to definitivně chápou.“ Ježíšova výzva „nesuďte“ odkazuje člověka za všechny historicky konkrétní, nutné řády společenství k Božímu milosrdenství, které chrání a nese život. Z takovéhoto postoje vyplývají dva důsledky, důležité pro křesťanský život: Hluboké vědomí solidarity se všemi lidmi a základní postoj otevřenosti.

Postoj nesouzení umožňuje solidaritu: „Na základě vlastní nehodnosti před Bohem je budován most k druhým hříšným lidem. Společné vědomí viny před Bohem vytváří onu solidaritu, v níž si lidé navzájem pomáhají.“ Důvěra v Boží laskavost umožňuje mít pro sebe a pro druhé naději ještě i tam, kde se někdo beznadějně zamotá do viny a neštěstí.

Postoj nesouzení umožňuje otevřenost nejprve vůči církvi jako společenství věřících, protože každý individuální úsudek se tím relativizuje; pak i do budoucnosti, protože je nesen důvěrou, že se každý člověk může otevřít Božímu milosrdenství; a konečně otevřenost vůči vykupujícímu Bohu, protože tento postoj není omezhen na vlastní možnosti a hranice, ale „udržuje dveře otevřené“ pro možnosti, které má Bůh ve svém milosrdenství s námi lidmi. „Ve Sketis bylo jednou shromáždění kvůli jednomu padlému bratrovi. Otcové mluvili, jen abbas prior mlčel. Potom vstal, vzal pytel, naplnil ho pískem a nesl ho na zádech. V košík před sebou nesl trochu písku. Otcové se ptali, co to znamená, a on odpověděl: Tento pytel s množstvím písku, to jsou mé hříchy, kterých je mnoho, a já jsem je hodil za sebe, aby mě příliš netížily, a pláču nad nimi. A hle, těch pár chyb mého bratra je přede mnou a já nadělám spoustu řečí, abych ho odsoudil. To není v pořádku, takto to dělat, spíše bych měl své vlastní hříchy nést takto před sebou, přemýšlet o nich a prosit Boha, aby mi je odpustil. Tu otcové povstali a řekli: Opravdu, to je cesta spásy.“

z knihy K. Schauppa Doprovázení na duchovní cestě. Kostelní Vydří 1994. vybrala -dč-

Jeden komentář k příspěvku “Nesoudit, ale být otevřený”

  1. OKMB říká:

    V knize spisovatele Salingera jsem četla příběh jedné rodiny, která měla 6 dětí. Nejstarší dva bratři měli na starosti ty menší. Jednou za deštivého dne se děti vracely domů a druhý ze starších bratrů přikázal ostatním ať se přede dveřmi vyzují. Mladší děti se naježily. Když jim to řekl první z bratrů ochotně poslechly. Bylo to proto, že když to řekl druhý z bratrů, znělo to jako, ten kdo se nevyzuje je čuňče. Když to řekl ten první, věděly, že to říká proto, aby maminka neměla práci se zablácenou podlahou.
    Píši to proto, že se mi zdá, že nás k Bohu právě nejvíce přivedli ti, od kterých jsme mohli odezírat právě Boží laskavost skrze kterou hleděli na nás.
    Aspoň v mém případě si myslím, že by to asi jinak nešlo.

Zanechte komentář