Pozorností se stávat vděčným
Klemens Schaupp SJ
Vděčnost je „dcera zasaženého, tážícího se úžasu, odpovídající chválením.“ Současně je výrazem otevřenosti pro skutečnost existence a tím může převzít funkci vytvářet vztah. Vděčnost vytváří nový vztah k sobě samému. Jádrem tohoto sebepojetí je vědomí toho, že všechno, co jsme a co máme, je nezaslouženým darem. „Samozřejmé mizí, všechno se ukazuje jako vstřícný dar… Co člověka vnějškově přijímá, to si vnitřně přivlastňuje v děkování.“ Ten, kdo je vděčný, si je vědom, že on sám není původcem své existence. Uznává, že to, co potřebuje k životu, není v jeho moci, ale musí mu to být darováno.
Děkování je podstatně blíženský akt. Obdarovaný jím vyjadřuje své uznání dárci. Přijme-li dárce dík, překlenou se nerovnosti, aniž tím jsou zrušeny. „V obousměrnosti vděčnosti není nikdo zajatcem, ba jsou propuštěni z okruhu možného dluhu.“
Vděčnost podporuje mezilidské vztahy; protože je bezelstná, prochází neporušena trnovým houštím podezíravé nedůvěry. Ve své bezelstnosti poznává vděčnost každý okamžik jako dar. V úctě uznává ve všech darech (a současně nad nimi) dárce.
Vděčný člověk je schopný vztahu, protože stojí za tím, co přijal jako dar, a cítí se vnitřně puzen darovat dál, co sám přijal. Od tohoto oceňování přijatého je blízko k věrnosti, protože ta dává vztahu stálost.
Takovýto člověk ví, že střed jeho života není v něm samém, ale mimo něj, že za sebe vděčí Bohu. Vděčnost je ratifikací této skutečnosti. „Brát, přijímat, chápat a přisvojovat si poskytované dary znamená souhlasit s jejich daností.“ Slábnoucí děkování umenšuje vztah víry a důvěry k Bohu. „Máme strach spolehnout se na dobrotu velkého dárce; strach sklonit se v úctě před dárcem. A proč? Protože úcta přiznává BOhu ono ústřední místo, které (často) přičítáme sobě.“
z knihy K. Schauppa Doprovázení na duchovní cestě
Tento příspěvek byl publikován
dne 28. 8. 2007 (Úterý) v 21.21 v rubrice Duchovní doprovázení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
29.8.2007 v 20.39
Zajímalo by mě při vztahu Ježíše s farizeji,“ které na své cestě potkával až na kříž a jeho známé z evangelia „“Ani já vám nepovím jakou mocí to činím…““ Z toho je jasné“, že k těm, kteří nebyli úpřímní a pravdivě otevření se choval laskavě, ale dal jim najevo svůj odstup, že? Přitom víme, že Ježíš byl nejvděčnější dítě Boží, který se svým Otcem (a já doufám a věřím, že i naším) trávil každou volnou chvíli mimo okamžiky svého poslání: milovat tak až se obětovat.
Při nedělní mši v naší farnosti náš otec při homilii uvedl, že často polykáme velblouda a cedíme komára. Chtěl naznačit, že se často zabýváme malichernostmi, a hlavní věci nám unikají. Pro každého člověka je možná někde velbloud a komár jinde posazený, než z pohledu těch druhých. A tady je zase o té otevřenosti. Je to o tom, aby se našel mezi věřícími někdo kdo pomůže, kdo se skutečně snaží vidět Ježíše opravdově, kdo opravdu jde dál než k četbě těch správných novin, správně volené politické straně, správně hodnotící své bližní z hlediska naší dobře přijaté pravdy. ( Kvíz: kdo přibližně napsal tyto věty a ještě dodal, pravá láska k Bohu jde dál, dál za tyto věci…omlouvám se, je to jen přibližná citace, teď její přesné znění nemohu nalézt). Kde jsou ti, kteří se zabývají podobnými jedinci, kteří se snaží vidět Boha a skrze něho jdou za tím, kdo potřebuje pomoc
( kvíz: co je Bůh?). Jak často zůstáváme u té první poloviny citace?
Výše uvedené je o chvále Boží. A tak ti Pane tímto děkuji, že jsem měla možnost poznat opravdu takové, proto vím, že takoví jsou, děkuji ti dále za ty, kteří takoví jsou a já je neznám, ale doufám a věřím, že existují a děkuji ti Pane za to, že nás povedeš tak, abychom i my další byli takoví jaké nás chceš mít.
30.8.2007 v 18.00
Napadlo mě, milá OKMB, zda byste nechtěla napsat ucelený text, který bychom uveřejnili nikoliv zcela nenápadně jako komentář, ale prostě jako další příspěvek. Takto v poznámce váš komentář někdy zapadne a to je možná škoda. Vše dobré zatím. sd
30.8.2007 v 18.44
Děkuji, je to od vás velice milé. Když se však nad sebou občas zamyslím (i když se raději v rámci nejen duševního klidu držím rady sv. Jana od Kříže, že myšlenky je hoden jedině Bůh – tzn. je pravdou, že když třeba přemýšlím o Bohu, nebo se modlím, je mi daleko lépe – samozřejmě nedokážeme to stále) dospěla jsem k názoru,“ že jsem takový Newtonův zákon: „“Každé těleso setrvává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu“,“ není-li vnějšími silami nuceno tento stav změnit““. I ve sportu jsem takový ten obranný typ. Tzn. lépe se mi vrací nahozený míček. Děkuji za vaše stránky“, které se mi líbí – jsou takové akční. Jestli někdy tedy něco napíši samostatně, odevzdávám tímto Pánu.
Přejí všem tvůrcům těchto stránek ať Bůh i nadále drží nad vámi svou ochrannou ruku a ať se vám daří.
30.8.2007 v 20.19
Tak jo, tak se tedy pokusím čas od času obrátit k Pánu, aby vás k něčemu takovému povzbudil 🙂