Klemens Schaupp SJ
Vděčnost je „dcera zasaženého, tážícího se úžasu, odpovídající chválením.“ Současně je výrazem otevřenosti pro skutečnost existence a tím může převzít funkci vytvářet vztah. Vděčnost vytváří nový vztah k sobě samému. Jádrem tohoto sebepojetí je vědomí toho, že všechno, co jsme a co máme, je nezaslouženým darem. „Samozřejmé mizí, všechno se ukazuje jako vstřícný dar… Co člověka vnějškově přijímá, to si vnitřně přivlastňuje v děkování.“ Ten, kdo je vděčný, si je vědom, že on sám není původcem své existence. Uznává, že to, co potřebuje k životu, není v jeho moci, ale musí mu to být darováno.
Děkování je podstatně blíženský akt. Obdarovaný jím vyjadřuje své uznání dárci. Přijme-li dárce dík, překlenou se nerovnosti, aniž tím jsou zrušeny. „V obousměrnosti vděčnosti není nikdo zajatcem, ba jsou propuštěni z okruhu možného dluhu.“
Vděčnost podporuje mezilidské vztahy; protože je bezelstná, prochází neporušena trnovým houštím podezíravé nedůvěry. Ve své bezelstnosti poznává vděčnost každý okamžik jako dar. V úctě uznává ve všech darech (a současně nad nimi) dárce.
Vděčný člověk je schopný vztahu, protože stojí za tím, co přijal jako dar, a cítí se vnitřně puzen darovat dál, co sám přijal. Od tohoto oceňování přijatého je blízko k věrnosti, protože ta dává vztahu stálost.
Takovýto člověk ví, že střed jeho života není v něm samém, ale mimo něj, že za sebe vděčí Bohu. Vděčnost je ratifikací této skutečnosti. „Brát, přijímat, chápat a přisvojovat si poskytované dary znamená souhlasit s jejich daností.“ Slábnoucí děkování umenšuje vztah víry a důvěry k Bohu. „Máme strach spolehnout se na dobrotu velkého dárce; strach sklonit se v úctě před dárcem. A proč? Protože úcta přiznává BOhu ono ústřední místo, které (často) přičítáme sobě.“
z knihy K. Schauppa Doprovázení na duchovní cestě