John Henry Newman
Provázej mne, vlídné Světlo,
tmou, která mne svírá –
ty mne provázej!
Noc temná je, domov vzdálený,
však ty mne provázej!
Veď mé kroky,
já neprosím, abych viděl do dálav –
osviť však první krok.
Dřív nebylo to,
dřív neprosil jsem tě o doprovod.
Rád měl jsem v rukou své volby
a cest svých běh.
Avšak nyní – ty mne provázej.
Rád měl jsem oslnivé dny,
však se strachem vládla jim pýcha –
ta léta jsou pryč.
Tvá moc již dlouho mi žehná
a vím, že stále mne provází
přes mé pustiny, močály,
řeky i útesy,
až dokud noc nepomine.
Než k ránu spatřím úsměv andělů,
které jsem kdysi miloval
a na chvíli ztratil.
* * *
(z aj přeložila sd)