Karmel Edith Steinové

Naše cestování po Indii zatím pokračuje bez závažnějších potíží, a tak se mi podařilo najít si chvilku i na první skutečně cestovní záznam. Po příletu do Dillí nás uvítalo předpokládané lepivé dusno, kterému jsme se – neúspěšně – pokusily uprchnout rychlým přesunem do rádžasthánské vesnice Golakábásu. Tam jsme se setkali s Ondřejem a s Terezou z naší pražské bengálštinářské třídy, která se momentálně celá přesunula na „školu v přírodě“ do Indie. Ondřej postupně shromáždil celé naše bengálštinářské stádečko čítající nyní sedm kusů u golakábáské rodiny Rádžávatů, kterou poznal před pár lety při výzkumu primátů a kterou od té doby pravidelně navštěvuje. Začínat cestu po Indii na poklidném a nepříliš znečištěném venkově je zkušeností velmi příjemnou a neobvyklou, které se baťůžkáři v Indii dostane jen zřídka, a proto se nyní pokusím napsat něco o životě na rádžásthánské vesnici a o Rádžávatech jako typické rádžasthánské rodině z vyšší vrstvy.
Krajina kolem Golakábásu je i po monzunech dost vyschlá a trnitá. Vesnice leží na rovině, z níž se neobvyklým způsobem zvedá pás strmých hřbetů, které se vypínají asi 100 metrů nad krajinou. Na vrcholcích i na jejich úpatích je možné zahlédnout zbytky starého opevnění a sídel z období, kdy byla moc nad tímto územím v rukou bojovnické vrstvy rádžpútů.

Všude kolem Golakábásu se rozprostírají pole, políčka a zahrady a místa určená k pastvě dobytka. Na prašných, blátivých a kamenitých cestách je možné potkat stáda podivně vyhlížejících koz, vodní buvoly, krávy zebu a nejrůznější dopravní prostředky od jízdních kol naložených dřevem na podpal po uprášené rachotící autobusy.

Stejně jako všude jinde v Indii jsou tu lidé rozděleni do kast, tedy do skupin, které se obvykle definují určitým typem povolání či možných okruhů činností (například pastevectví, obchod či výroba keramiky). Do kasty se člověk rodí, dostává podle ní příjmení, a nemůže ji tedy jakýmkoliv způsobem změnit. I sňatky jsou možné obvykle jen mezi lidmi z téže kasty. Rozdělení do kast a jeho následky v podobě nerovnosti mezi lidmi byly sice v Indii zrušeny, ale v praxi se tato tradice stále udržuje. V Golakábásů čtvrť výrobců soch božstev, jinak převažují spíše pastevci a zemědělci. Rodina Rádžávatů, u kterých jsme byli jako hosté, patří k vysoké kastě rádžpútů.
Lidé v každé oblasti v Indii mají obvykle jinou podobu tradičního oděvu. Muži většinou nosí obyčejné západní oblečení, ale ženy se častěji oblékají tradičně podle svého stavu a postavení. V Rádžásthánu nosí malá děvčátka krátké západní sukýnky nebo jiné západní oblečení, starší neprovdané dívky mohou nosit salvár kamiz, což jsou široké kalhoty s dlouhou košilí a velkým šátkem přes ramena. Vdané ženy mohou nosit normální indické sárí, což je asi pětimetrový pruh látky různě ovinutý a nařasený kolem těla, ale častěji nosí tradiční rádžasthánský oděv rádžpútek, který se skládá ze čtyř kusů oděvu. Tvoří ho široká nabíraná sukně, kratičká halenka s rukávky, přes kterou se nosí vesta stejné barvy, a velký průsvitný kus látky, který se zastrčí za pas a přehodí přes hlavu, aby vytvořil závoj, zakrývající skoro celou postavu. Zvláště čerstvě provdané ženy nosí závoj dokonce stažený až přes obličej, aby na ně nepražilo slunko a aby je nikdo neokukoval (nese-li takto zahalená žena na hlavě džbán s vodou, jedná se o výkon zvláště půvabný a obdivuhodný, neboť přes stažený závoj žena nemůže skoro nic vidět a s džbánem na hlavě se nemůže ani jakkoliv naklonit či nachýlit, aby lépe viděla).

V Gólakábásu jsou jen tři rádžpútské rodiny, a to rodina pana Rádžávata a rodiny jeho dvou bratrů. Do vesnice přišli jejich předkové jako zamíndáři, tedy jako vlivní a bohatí správci půdy. Když bylo při dosažení nezávislosti Indie zamíndárí zrušeno, Rádžávati v Gólakábásu zůstali a pracují v normálním zaměstnání. Zůstala jim tři pole, na kterých nechávají pracovat jednu rodinu čítající asi čtyřicet lidí za polovinu všech výnosů.
Rádžávati jsou poměrně velká rodina a netrénovanému středoevropanovi může chvíli trvat, než si ujasní, kdo je kdo, kdo patří k rodině, kdo patří k širší rodině, kdo je nájemník a kdo je soused, který si jen přišel na chvíli poklábosit. V době, kdy jsme u nich pobývali, bylo v domě osm Rádžávatů, manžel jedné z dcer, dva nájemníci, pár bengálských manželů z Dillí a naše sedmičlenná česká skupinka. Zdá se, že od určitého počtu lidí v domě je už celkem jedno, kolik dalších hostů se v domě ještě objeví.

Pan Rádžávat pracuje jako zeměměřič s platem asi 8 000 rupií měsíčně (tedy asi 4 000 korun), z kterého živí celou rodinu. Doma je asi tak jednou do měsíce, jinak je na cestách a odhaduje ceny pozemků. Má poměrně dobré vzdělání a jako jediný z rodiny umí slušně anglicky. Paní Rádžávatová je stále ještě krásná starší dáma, která dokáže vypadat velmi ladně a vznešeně, i když jenom zametá dvorek či zapaluje oheňv hliněné peci na dvoře. Stará se o chod celé domácnosti a o vykonávání domácích obřadů. Rádžávatovi mají dva syny a čtyři dcery, což je pro indickou rodinu kombinace ne úplně ideální, protože rodina dívky při sňatku musí dát rodině ženicha poměrně vysoké věno a spoustu dalších věcí. Náklady na svatbu přijdou asi tak na 200 000 rupií, proto provdat čtyři dcery při platu 8 000 měsíčně v rodině jenom se dvěma syny není vůbec snadné.
Nejstarší syn se jmenuje Kírsan, je ženatý a má tříměsíčního synáčka. Nějakou dobu se živil jako učitel angličtiny, přestože anglicky moc neumí – úroveň výuky angličtiny nebývá zvláště u malých dětí moc vysoká – ale teď je bez práce a shání nějaké místo. Z věna, které dostal od své nevěsty, si Rádžávati mohli konečně pořídit nějaký nábytek a nechat na dvoře postavit záchod a místnost k umývání (do té doby se muži myli na ploché střeše domu, ženy v rohu na dvorku a na záchod se chodilo na společné pole vyhrazené k tomuto účelu, kam chodí celá vesnice). Kírsan nyní žije sám ve městě Džajpuru a jeho žena je po porodu podle tradice u svých rodičů. Později by se snad měli přestěhovat zpátky k Rádžávatům, ale je možné, že si Kírsan najde práci ve větším městě, a potom by nejspíš žil sám a za rodinou dojížděl (sňatky v Indii jsou v drtivé většině případů dohodnuté a vztahy mezi manžely nemusejí být vždy právě vřelé).
Nejstarší dcera Maňdžu je už také provdaná a s manželem Džitendrou přijela jen na pár dní k rodině. Jinak žijí ve městě a jejich životní styl se od života na vesnici dost liší. Maňdžu si stěžovala, že od té doby, co žije ve městě, hodně nabrala na váze, protože nemusí dělat skoro žádnou těžkou fyzickou práci a jako indická manželka v domácnosti moc pohybu nemá. Její mladší sestra Suman, krásná snědá dívka s obrovským uzlem uhlově černých vlasů, ještě není provdaná a žije tedy s rodinou, ale pan Rádžávat s Kírsanem se právě snaží dojednat její svatbu. Dokonce požádali Ondřeje, se kterým se znají už velmi dlouho a který se stal rodinným přítelem, aby se jel s Kírsanem podívat na jednoho plachého rádžpútského mladíčka, který by se mohl stát Sumaniným ženichem (Suman se ním ale podle tradice setká poprvé až ve svatební den, i když jí možná dovolí promluvit si se svým nastávajícím po telefonu). Sumanina mladší sestra Saňdžu se původně měla vdávat ve stejný čas jako Suman, aby se uštřilo za náklady na svatbu, ale rodina nemá dost prostředků na druhé věno ani vhodného ženicha, a tak Saňdžu bude muset ještě pár let počkat.
Druhý bratr Bídžej je asi šestnáctiletý výrostek, který se nerad učí, škola ho nebaví, a tak je vetšinou doma a zdá se, že nic moc nedělá. Aby ho mohli oženit, bude si muset najít nějaké stálé zaměstnání, jinak za něj žádnou dívku neprovdají. Bez vzdělání to ale bude dost těžké. Nejmladší dcera Aňdžu chodí do školy, učí se nebo pomáhá doma s vařením. Vařit ještě moc neumí, protože zatím se v domácnosti pomáhaly starší dcery. Až ale Suman a Saňdžu odejdou, přejde starost o vaření na ni. Kromě toho v domě nyní žije ještě dívka jménem Anita, které pracuje jako sestra v místní nemocnici, a jeden mladý muž, který je hudebník a hraje na sitár v nedalekém luxusním hotelu pro bohaté západní cizince.
Všední den u Rádžávatů v tomto ročním období začíná poměrně brzy již před východem slunce, aby bylo možno využít čas, kdy je teplota ještě snesitelná. V místnostech bývá i přes noc nesnesitelné dusno, a tak se spí většinou na střeše, kde vane svěží vítr a kde má člověk navíc užasný výhled na temnou nepřesvícenou noční oblohu. Ráno se sbalí deky a polštáře a všichni se rozeběhnou po svých úkolech. U Rádžávatů se nesnídá, všichni si jen vypijí čaj a pokračují v práci. Ve vesnici není vodovod, a tak je nezbytné dojít pro vodu ke studni a naplnit velký barel u domu. Když jsme byli u Rádžávatů na návštěvě my, nebyl to takový problém, protože sedm lidí nanosí vodu během půl hodiny, ale jinak mají dcery s vodou dost těžkou práci. Maminka mezitím zametá dvorek, poklízí, myje nádobí od večeře a buď ona nebo některá z dcer začíná připravovat jídlo na oběd (jednou se dokonce přihodilo, že vařil tatínek s Kírsanem, ale zřejmě se chtěli jen předvést – zdá se, že sklon mužů provozovat vaření výhradně jako umění jde napříč kulturami). Když neprší, vaří se na dvorku, kde jsou dvě hliněné pícky, jedna na západní, druhá na severní straně domu, aby bylo vždy možné vařit ve stínu.

Když se celá rodina naobědvá, přijde dlouhá polední siesta, která trvá často až do čtyř hodin odpoledne. Je to doba zvláště vhodná ke studiu a v době zkoušek jí členové domácnosti k tomuto účelu hojně využívají. Jinak ale většinou celá rodina i všichni hosté zalehnou do velkého obývacího pokoje pod větrák a většnou podřimují a dospávají krátký noční spánek. Všichni znovu oživnou až kolem páteé hodiny, kdy se znovu začíná připravovat jídlo, znovu se nanosí voda a znovu se povídá a povídá. Povídáním se vůbec tráví valná většina času. Zdá se, že pro dcery je to činnost velmi oblíbená a téma k hovoru si vždycky najdou. O něco hůře je na tom mladší syn Bídžej, který je často v domě jako jediný muž, protože tatínek a starší bratr jsou vetšinou někde pryč, a trávit většinu času pouze ve společnosti čtyř žen může být pro šestnáctiletého mladíčka trochu nudné.
Dívky skoro nevycházejí z domu a po vesnici se zatím smí občas potulovat jen nejmladší Aňdžu. Jinak je zvykem, že rádžpútky ven mezii lidi nechodí a na trh nesmějí vůbec. Když jsme se maminky ptali, co nějaká zelenina stojí na trhu, dávala velmi okázale najevo, že to ona přeci vůbec nemůže vědět. Nejstarší Maňdžu nám vysvětlovala, že ona ve městě na trh smí a že ve městě by tam mohla i maminka, ale ve vsi by je lidi pomluvili. V Indii mají lidé vůbec značně odlišný pohled na omezení prostoru, v němž se žena smí pohybovat. Je pravděpodobné, že se u muslimů i hinduistů jedná o způsob myšlení, pro nějž by pochopení klauzurního života u žen nemuselo být vůbec obtížné. Zvláště výrazně na mě tento zvláštní aspekt indické kultury zapůsobil při návštěvě ženského křídla džajpurského paláce, které bylo vystavěno speciálně pro dámy z vládcova harému. Jednu část tvoří ochozy s malými okénky v ornamentálním kamenném mřížoví obráceném do městské ulice, které umožňovaly ženám z paláce sledovat ruch městského života, aniž by musely vyjít ven. Při pohledu na rušnou ulici rádžásthánského města člověk snadno chápe, že nešlo ani tak o to, že by dámy nesměly vycházet z paláce – spíše by se chtělo říci, že vycházet nemusely. Lze předpokládat, že i u Rádžávatů je to do značné míry podobné.

Kromě starosti o domácnost ženy v rodině také obvykle vykonávají příslušné obřady pro dobro rodiny a blízkých. Maminka se každý den v poledne sebere, vezme rumělku, cukr, vonné tyčinky, vodu a květy a jde dělat púdžu – tedy jednoduchou nekrvavou oběť – do chrámku, který s domem sousedí. Obřad je vždy stejný – při vstupu do chrámu maminka zazvoní na zvonec, aby upozornila božstva na svůj příchod. Pak pečlivě omývá sochy božstev a poté na každou umístí květ, prostředníkem na ně nanese rumělku a na rty každé sochy nanese cukr. Poté zapálí na příslušném míst vonnou tyčinku. Při odchodu z chrámu provede totéž ještě s posvátnými kameny, které jsou uloženy u vchodu. Když jsme se jí ptali, proč neobětuje i jiným božstvům, která jsou umístěna u východu z chrámu, řekla nám, že to jsou božstva jiných lidí – pravděpodovně lidí z jiných kast, kteří bydlí v okolí. Při návratu do domu se ještě zastaví u svatyňky nad vchodem a zapálí tyčinku a nanese cukr na chobůtek sošce Ganéši, který je bohem prosperity a úspěchu a je zobrazován se sloní hlavou.
Kromě toho se ve vsí konají ještě různé příležitostné svátky a obřady. Podařilo se nám například zahlédnout jednu svatbu, při níž právě odváděli bledou a v červeni a zlatě nazdobenou nevěstu do domu ženicha za hřmotného doprovodu typického indického brassbandu a pokřiku všech příbuzných. Večer na to prošel kolem domu průvod, který oslavovat deset dní od narozenin boha Kršny. Ten den všechny ženy z domácnosti držely půst a směly jíst jen nevařenou zeleninu sladkosti a ovoce. Ptali jsme se, zda se jedná vyloženě ženský obřad, ale Maňdžu tvrdila že ne, že muži se ho mohou účastnit také, jen to obvykle nedělají (zdá se, že ženy v Indii vůbec bývají mnohem zbožnější než muži). Asi den na to se v sousedství konala višnuistická slavnost, při níž přizvaná skupina celou noc zpívá višnuistické písně a vypráví náboženské příběhy a lidé tančí a veselí se. Pro člověk uvyklého poklidnému středoevropskému prožívání víry to může být značně překvapivé, protože Indové si takovou příležitost dokážou opravdu užít, a kromě toho již objevili výhody mikrofonů a zesilovačů a myšlenka nočního klidu je jim dost cizí.
Obecně je možné říci, že ve srovnání se životem ve městě je život na venkově mnohem namáhavější, ale také mnohem zdravější a poklidnější. Lidé jsou sice většinou hodně chudí, ale na druhou stranu nemusejí žít ve slumech, mají blízké vztahy se svými sousedy a snáze najdou někoho, kdo jim pomůže, když se dostanou do úzkých. Společnost na vesnici se vetšinou mnohem více drží tradic a život je tak mnohem více sevřený tradičními pravidly chování, ale také mnohem uspořádanější. Pro cestovatele v Indii je ale v každém případě setkání s lidmi na vesnici velmi vítanou a v každém případě doporučitelnou zkušeností, která umožňuje rozbít převládající pocit stálého ohrožení a znechucení nad chováním některých lidí k bílým turistům.

Tento příspěvek byl publikován dne 2. 10. 2007 (Úterý) v 10.47 v rubrice Deníky z cest. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .