Texty Karen Horneyové – návod k použití
Když neurotik čte Horneyovou – jako se to stalo mě – potácí se mezi nadšením z výstižnosti jejich postřehů a beznadějí až sebenenávistí (alespoň než se dočte ke kapitole o neurotické sebenenávisti :)). Proto mám pocit, že dávám-li někam její texty, které někdy mohou vyznít poněkud tvrdě (zvláště jsou-li přece jen trochu vytržené z kontextu a týkají-li se tak citlivé oblasti jako je oblast vztahů), sluší se předeslat jakési „varování“ nebo „doporučení“.
Neurózy vznikají obvykle v dětství a to za přičinění mnoha různých faktorů, typické jsou určité chyby rodičů (které obvykle vyplývají z jejich vlastních problémů a neuróz), svou roli ale také hrají kulturní a celospolečenské faktory. Co je podstatné, vznikají v situaci, vůči které je dítě bezmocné, bez jeho zavinění. V našich neurózách jsme nezaviněně, to však neznamená, že se dále vyvíjí bez našeho vlastního přičinění. Podle Horneyové je neuróza systém s „vlastním motorem“ a postupně tenduje k tomu, zapřahovat nás více a více do jejího vývoje. My ale nejsme naše neuróza a je v naší moci se z ní – s pomocí Boží a lidskou – osvobodit (a snad se dá říct, že je to i náš „úkol“).
Podle Horneyové, která neurózu chápe především jako konflikt mezi falešným a pravým já, je třeba neurózu přerůst. Neurotické problémy se mohou stát stimulem k růstu i k duchovnímu hledání a zahájíme-li souboj s neurózou, velmi mnoho se naučíme. (Ostatně – proč myslíte, že tomu Horneyová tak dobře rozumí? Nikdo, kdo si přečte něco o jejím životě nezůstane na pochybách, že její náhledy nepocházejí jen ze setkání s jejími pacienty. Mnohé příklady, jež uvádí ve svých knihách, jsou přímo z jejího života.)
Není to lehký boj a je k němu potřeba mít zázemí vztahů s lidmi, kterým můžeme důvěřovat, a kteří unesou naše problémy, proto je zvlášť v případě větších obtíží dobré nebát se využít odborné pomoci. My křesťané máme však velkou výhodu, že kromě vztahů s lidmi, máme také vztah s Bohem (a Kristem), že víme o jeho lásce k nám, o tom, že nám naprosto důvěřuje, že si přeje, abychom byli šťastni a že náš Bůh je Bohem vyvádějícím z otroctví. A na to bychom neměli při čtení textů Karen Horneyové, ani jiných podobných, nikdy zapomínat. Bůh je s námi, slyší naše prosby a rozvazuje naše pouta (Ž 116). A jak řekl sv. Augustina (a rád opakoval bratr Roger): „jestliže tě odsuzuje vlastní srdce, Bůh je větší než tvoje srdce.“
P.S.
Pokud by někoho zajímala celá teorie Karen Horneyové trochu podrobněji, nabízím svou seminární práci na toto téma: Úvod ke K. Horneyové (lepší ale jistě je si její knihy přečíst, v češtině vyšly dvě: Neurotická osobnost naší doby a Neuróza a lidský růst).
-vk-
pozn. redakce: úryvky z knih Karen Horneyové budeme na těchto stránkách publikovat v nejbližších dnech
Tento příspěvek byl publikován
dne 23. 10. 2007 (Úterý) v 13.09 v rubrice Mezi duší a duchem.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
