Karmel Edith Steinové

Dnes si na Karmelu připomínáme 120. výročí narození Edith Steinové (12.10. 1891). Při té příležitosti připojujeme tip na nedávno vydanou životopisnou knihu Joanne Mosleyové Edita Steinová jako žena modlitby (Kostelní Vydří 2011). Recenze, kterou zde přetiskujeme, vyšla v upravené podobě v Katolickém týdeníku 41/2011 v příloze Perspektivy.

Český čtenář dostává do ruky další čtivý životopis jedné z nejzajímavějších svědků dějin a svatosti dvacátého století, karmelitky a filozofky Edith Steinové. Po poutavém portrétu z pera Marie Amaty Neyer a kolektivním díle Vzpomínky na Editu Steinovou tak máme možnost pohlédnout na tuto židovskou konvertitku a mučednici očima anglické novinářky, která byla její osobností fascinována natolik, že jí věnovala řadu studií a přednášek.

Mosleyová usiluje vytvořit jakýsi „duchovní životopis“ Edith Steinové, snaží se představit vnitřní život této nevšední ženy. Ukazuje, jak byl prosycen modlitbou, která se stala hybnou silou jejího jednání dlouho před tím, než se z německy píšící filozofky stala řeholní sestra. Zatímco první část představuje jednotlivé etapy života Edith Steinové, druhá se soustředí na významné postavy jejího vnitřního života a jejich místo v modlitbě (Ježíš, Marie, biblická Ester, karmelští světci).

Do stylu knihy se dle mého názoru výrazně promítla původní profese autorky knihy. Nebojí se sugestivních obrazů a emočně silných výrazů při popisu ranných etap Editiny cesty do hlubin křesťanské modlitby: „pro konvertitku byl tedy klášter ve Špýru úplným rájem! Byla tu k dispozici kaple, v níž Edita trávila hodinu ráno, volné chvíle mezi vyučovacími hodinami a několik hodin v noci! Zjemnilo to její charakter, naučila se lépe ovládat a objevovala v sobě takovou hloubku, že ji to samotnou překvapovalo.“ O Editině pedagogické činnosti Mosleyová mj. píše: „Povzbuzovala plaché pomalejší studenty, velmi rázně však dovedla usadit ty namyšlené. Byla ztělesněním verše z Janova evangelia: „…pravda vás osvobodí“ (s. 29). Protože má jít o čtenářsky vděčnou knihu, může si autorka dovolit formulovat vnitřní stavy způsobem, jako to činí při popisu Editiny cessty na Karmel: „O Vánocích roku 1932 se konečně něco změnilo. Temná noc začala ustupovat a objevily se první sluneční paprsky.“ (s. 34).

Sama Edith Steinová o svých spirituálních zkušenostech příliš nemluvila, důležité obsahy její osobní vnitřní zkušenosti je třeba hledat především mezi řádky jejích spisů. Interpretace klíčových míst a podstatných kroků její duchovní cesty se liší podle vnitřního světa toho kterého pisatele i čtenáře. Místy může publikovaný životopis probouzet určité otazníky, např. zda Edita vyučovala opravdu tak nerada, jak čtenáři předkládá Mosleyová na s. 29, případně zda Steinová skutečně „neoblomně trvala na tom, že bosí jsou pouze odnoží“ karmelitánského řádu (na s. 127 – podobná místa v knize naznačují, že autorce je bližší spiritualita obutých karmelitánů). Ale tato dle mého názoru (nutně) subjektivní interpretace je současně i silnou stránkou knihy, která čtenáři otevírá nečekané náhledy na životní osud této světice a některá témata, která jsme při četbě ostatních životopisů mohli přehlédnout. Platí to např. pro líčení rodinného konfliktu, k němuž došlo po Editině konverzi ke katolictví, jež bylo zbytkem její rodiny považováno za zradu rodinných tradic. Také nadšení konvertitky, které podle anglické novinářky Editu Steinovou vedlo k dočasnému ústupu od filozofie k převážně středoškolské pedagogické činnosti a odtud zpět k obratu, že Bohu lze sloužit i vědou se nabízí minimálně jako dobrý podnět k dalšímu čtenářovu promýšlení. Podobně poznámka o tom, že filozofka byla nejprve odmítnuta na Karmelu ve Wurzburgu (teprve po letech znovu žádala o vstup na kolínský Karmel, kam byla posléze přijata) a její následný dopis polskému badateli Romanu Ingardenovi vzbuzují zvědavost a chuť dohledat si v patřičných pramenech další podrobnosti z jejího života.

Na závěr je třeba dodat, že si v Čechách rozhodně nemůžeme stěžovat na ukvapenost ve vydávání spisů této karmelské světice, která se stala spolupatronkou Evropy. Z jejích větších děl byla přeložena dosud jen Věda kříže. Máme tedy vedle ní k dispozici vedle pár drobných výborů a kratších studií o této filozofce také další podnětný životopis, který snad pomůže připravit půdu pro budoucí kompletní vydání jejích děl.

Otevřenost a schopnost vcítění Editu Steinovou postupně přivedla k touze po poznání Boha a odtud ke kontemplativnímu životu a k modlitbě a oběti za lidi bez ohledu na jejich národnost či náboženskou příslušnost. V kontemplaci nacházela odpovědi na potřeby a úzkosti své doby a zdroj hluboké solidarity se světem, jehož byla součástí. Kéž nám tedy její osud zůstává inspirací k podobné odvaze jít do hloubky na našich vlastních duchovních cestách.

 -sd-

*   *   *

 „Postupně jsem se však naučila chápat, že v tomto světě se po nás požaduje něco jiného a že i v tom nejkontemplativnějším životě se nesmí přerušit spojení se světem. Dokonce si myslím, že čím hlouběji je člověk vtažen do Boha, tím víc musí také v tomto smyslu „vyjít ze sebe“, tj. do světa, aby do něho vnášel božský život.“

 * * *

 „Zdi našich klášterů vymezují pouze malý prostor. Abychom zde mohli vystavět stavbu svatosti, musíme kopat hluboké základy a stavět do výšky, musíme sestoupit do hlubin temné noci naší vlastní nicoty, abychom byli vyzdviženi až k záři božské lásky a soucitu.“

Tento příspěvek byl publikován dne 12. 10. 2011 (Středa) v 8.39 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .