Jeden život
Ludvík Vaculík
Ze škvíry mezi zdí domu a dlaždicí roste stromek: nějaký pajasan. Už má přes metr, a já když vyjdu na dvůr, se divím, že tam ještě je. Já bych ho nechal růst, ale on by zahradil dveře. Někdo z nájemníků ho vylomí, tam zůstat nemůže.
V poslední době jsem postižen jakýmsi ohledem, respektem či soucitem k životu. Na brouka bych nešlápl, květ popence překročím. Rozmáhá se ve mně poznání, že život na Zemi je jeden, má jenom statisíce tvarů, forem, projevů. Jako by kdysi Někdo infikoval Zemi několika mikroby, jež se za miliony let velice rozvětveně vyvinuly. Je to život většinou nevědomý, pudový, zvykový, chemický, reaktivní. Nejvyšším stupněm jeho vývoje je zatím člověk, jenž si život uvědomuje. Ptám se: je to náhoda, či to byl nějaký vyšší plán? K jakému poznání a jednání jsme řízeni? My máme odpovídat za Zemi? Jestliže se z toho objevila myšlenka o Bohu, žádný div a veliká úleva.
Leže na otomaně hleděl jsem oknem ven na oblaky, které od západu připlouvaly a nad námi se rozpouštěly. Tu jsem si všiml na skle zvenku jakéhosi velikého pakomára. Stál jak přilepený, až za dlouhou dobu pohnul jedním tykadlem. Přistál tam jistě náhodou: myslel, že proletí? Šel jsem něco dělat. Když jsem se vrátil, seděl vedle něho jiný, menší a trochu tlustší v hrudi. Jak se našli? Veliká zahrada, stromy, keře, komáři žádní – a tu se dva sejdou. Jaké záření, vůně, nadání je k sobě přivedlo? To život: chce v nich pokračovat. Žasnu, že se život na jedné své lince zarazil právě na tomto stupni a v této podobě! Jak šíleně daleko má od tohoto komára k nohám, srsti, uším naší kočky!
Když přijíždíme z Prahy sem, vystupujeme z auta a za dráty na zdi plotu čekají nás naše dvě kočky: černá a strakatá. Jak věděly, že přijíždíme? Jdeme k domu, ony běží před námi a od nich k nám se pratence napíná ten život. Právě před chvílí, když jsme snídali, dala ta černá najevo, že chce jít ven. Paní Vaculíková jí šla otevřít dveře, kočka se v nich zastavila, hleděla vzhůru k ní, ven nevyšla. „Ona chce, abych šla s ní…“ Tak odlišný život, a chce se družit, spojovat… Možná tak za půl milionu roků spolu půjdou a budou si povídat; nebo vedle sebe budou plavat?
Nedávno jsem se zpozoroval ve stavu, kdy jsem nedělal nic a na nic nemyslel. Vnímal jsem jen, že jsem. Bylo to zvláštní. Cítil jsem své holé bytí bez návěsu úmyslů, přání, činnosti. Ano, člověk vlastně svůj život nevnímá, když pracuje, přemýšlí. Zasypává své bytí činnostmi a zážitky, jde od akce k akci. Myslí si, že to je ten život. Zkuste to: jen sedět, ležet a vnímat: jsem. Když člověka nic nebolí, netlačí, je to vzácný pocit: žiju. A v té mezeře, bez matoucího křoví úmyslů a úkolů, rozlehne se v něm tichá záhada: proč a nač?
Publikujeme se svolením autora text, který by měl potěšit každého kontemplativce. Vyšel v kterémsi čísle letošních srpnových Lidových novin.
Tento příspěvek byl publikován
dne 27. 10. 2011 (Čtvrtek) v 10.25 v rubrice Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
