O síle víry
Poznámky k biblickým čtením z liturgie pro dvacátou sedmou neděli v mezidobí
Ústředním tématem dnešních čtení se zdá být víra: počátek evangelního čtení, právě tak jako prorok Habakuk, nás odkazují právě na ni. Nejde ovšem o cosi pouze hluboce niterného a skrytého v srdci člověka: víra se projevuje ve dvou základních postojích, svědectví a službě.
Co rozumíme vírou? Zkusme ponechat stranou všechny teologické a antropologické konotace a podívejme se na latinské fides, které odkazovalo především k důvěře. Není snad víra svrchovaným gestem důvěry? Naše důvěra vůči lidem ovšem nebývá slepá ani automatická, opírá se o konkrétní znamení – i naše víra v rovině náboženského vztahu souvisí s naší schopností zahlédat Božích znamení v našem životě.
Jsme zváni k tomu, abychom rozeznali tato znamení, které nám umožňují vkládat naši důvěru do Boha: znamení přítomná v dějinách (v Kristově přítomnosti a životě, v působení církve, v mnoha svědcích víry, ve stvoření), ale samozřejmě i znamení uvnitř každého lidského příběhu, v událostech a v lidech, kteří patří do našich životů a svými slovy, přítomností, blízkostí nám umožňují zakoušet blízkost něčeho “navíc.”
V dnešním biblickém úryvku Ježíš prosbě apoštolů, aby jim dal více víry, kupodivu nevyhoví. Odkáže na to, že i málo stačí k tomu, aby svedli i to, co se může zdát nemožné, přehnané… ba zbytečné (proč by měla moruše růst v moři?). Jako by snad víra patřila do naší, lidské kompetence. Je zbytečné bát se, že pokud svůj život vydáme Bohu, zbavíme se tak svobody a odpovědnosti – Bůh zřejmě nemá v úmyslu důvěřovat, věřit za nás. „Tvá víra tě uzdravila“, zaznívá jinde v evangeliu a jistě nejde o umenšení Ježíšova zásadního významu pro náš život a vztah k Bohu.
Ještě poznámka ke služebníku, o kterém je v textu řeč dále. Autentická víra by měla být schopna vtělit se do služby a svědectví: jestliže jsem do někoho vložil takovou důvěru, že to hluboce ovlivnilo můj život, udělám všecko proto, aby to bylo na mém životě skutečně vidět.
Čí že to jsme služebníci? Celé Lukášovo evangelium nám stale znova staví před oči, že bychom se měli dát do služeb potřebným a zároveň se nevyhýbat vlastní odpovědnosti uvnitř našeho konkrétního společenství církve. Jsme pouhými služebníky Božího království, či správci, jak říká druhé čtení. Odtud také paradoxně plyne nezávislost na ocenění naší služby ze strany druhých lidí: tak jako Ježíš se nepovažoval za “majitele”, ale za toho, který uskutečňuje cosi, co je možná chvílemi ne zcela pochopitelné a jistě nás samotné přesahující, ale přesto obsahuje konkrétní znamení stvrzující, že má smysl vkládat naši víru-důvěru do této Boží cesty s člověkem.
Cosma Ambrosini a denisa červenková
Tento příspěvek byl publikován
dne 7. 10. 2007 (Neděle) v 14.52 v rubrice Biblická zamyšlení.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
