Karmel Edith Steinové

Rozhovor se sestrou Lourdes ze společenství malých sester Ježíšových ve Váránasí

Když jsme se před třemi lety zastavili při naší první cestě po Indii na nějakou dobu ve Váránasí, zavedl nás jednou náš indický kamarád Bábu do domu, který obývají malé sestry Ježíšovy. V době, kdy jsem je navštívila poprvé, jsem si ještě příliš neuvědomovala, že bych se také někdy mohla stát katolíkem, ale vzpomínám si, že setkání s nimi na mě velmi zapůsobilo. Sestry byly pravděpodobně prvními křesťany, se kterými jsem měla možnost mluvit o jejich víře, a určitě byly prvním řeholním společenstvím, které jsem kdy potkala. Při svém prvním setkání s nimi jsem byla tak překvapená, že v místě jako je Váránasí může někdo takový skutečně žít, až jsem se vlastně ani nezeptala na žádné podrobnosti o jejich životě či práci. Při své druhé návštěvě Váránasí jsem ale už nezaváhala a požádala sestry o malý rozhovor, který se týkal především jejich vztahů s lidmi, mezi nimiž v Indii žijí
Dům malých sester Ježíšových ve Váránasí je ukryt ve spleti malých blátivých uliček starého města za průchodem do hotelu Vishnu Rest House. Jediné, co ho odlišuje od okolních oprýskaných domů a zdí, jsou mřížové dveře s malým okénkem, nad nimiž je nenápadný nápis „Jesu �?šram“ v indickém písmu dévanágarí (na západě značně nadužívané slovo ášram znamená cosi jako „místo spočinutí“ a poslední dobou se v Indii užívá pro místo jakéhokoliv duchovního usilování). Zdá se, že jediné, čím se dům malých sester Ježíšových svým uspořádání liší od domů jejich hinduistických sousedů, je malá a na indická měřítka překvapivě vkusně zařízená kaple s reprodukcí ikony od Andreje Rubleva a fotografií Charlese de Foucaulda.

Na vnitřním dvoře domu mě uvítala snědá žena neurčitého věku oblečená do modrého bavlněného sárí, jejíž ocelově šedé vlasy byly po indickém způsobu stočeny do drdolu na temeni hlavy. Jen velký dřevěný růženec na hrudi a chybějící rumělková pěšinka ve vlasech, která v Indii označuje vdanou ženu, napovídaly, že se nejedná o matku některého z místních obchodníků, ale o jihoindickou sestru Lourdes, která zde ve Váránasí již po mnoho let působí. Sestra Lourdes mě zavedla na vyvýšenou otevřenou verandu, která plní zároveň funkci předkaplí, místnosti k přijímání hostů i místnosti ke studiu Písma. Nechtěla, abych ji fotila – nelíbila se jí představa, že by fotka indické kontemplativní řeholnice měla viset někde na veřejných evropských webových stránkách – ale zato souhlasila, že mi zodpoví pár dotěrných otázek týkajících se jejich společenství.

Sestro Lourdes, mohla byste na úvod říci něco o tom, jak vzniklo toto místo a jak se malé sestry Ježíšovy dostaly do Váránasí?
Vznik tohoto místa… Jsme tady od roku 1952, tedy 1953 a dál. Přáním sestry Magdaleny, která založila toto místo, bylo žít mezi neveřícími v přítomnosti Krista. Přijela dokonce osobně, aby toto místo založila. Roku 1952 přijela a dokázala velice rychle vyřídit potřebné nálažitosti, a tak jsme tu začaly žít již roku 1953.

Jak vypadá všední den ve vašem společenství?
Vstáváme v pět hodin ráno a jdeme na ranní modlitbu. Jedna ze sester připraví snídani a potom jdeme společně na mši. Když se vrátíme nasnídáme se, poklidíme v domě a potom pracujeme. Sestry, které chodí do práce, jdou do práce, a ostatní sestry zůstávají doma a dělají domácí práce a vyrábějí různé drobné předměty, aby je mohly prodávat a přispívat k zajištění komunity. A takhle trávíme každý den. V poledne se modlíme růženec a odpoledne je čas adorace, kdy máme prostor pro osobní modlitbu, abychom se mohly přimlouvat za lidi, kteří žijí kolem nás. Potom ještě po večeři čteme společně Písmo.

Jak probíhá formace ve vašem společenství?
Součástí formace je mimo jiné dvouleté studium teologie. V průběhu studia máme setkání nad Písmem, která nám umožňují naučit se užívat Božího slova v modlitbě. Obyčejní lidé při adoraci prostě říkají jednoduchá slova a modlitby. Opakujeme si prostá slova jako „Přijď, Pane Ježíši,“ „Ježíši, miluji Tě,“ nebo „Ježíši, ty jsi cesta, pravda a život,“ a tak se můžeme obracet k Bohu, i když nenacházíme žádná slova k modlitbě. I obyčejní lidé tady v Indii, když jdou do chrámu, opakují slova jako „Rám, Rám,“ nebo „Šiva, Šiva“ (pozn. jména významných indických božstev). Představy lidí v Indii o Bohu jsou velmi duchovní.

Kolik sester žije v tomto domě?
Jsme tady čtyři. Jedna z nás chodí do práce a tři jsme doma. Tedy teď jsme tu čtyři, ale jinak jsme tři… Mívali jsme tu malý útulek pro chudé, ale když jsou teď sestry starší, tak už to není možné. Kromě toho se také hodně změnil život v této oblasti, už to není jako dřív. Vznikla kolem nás spousta hotelů pro turisty, a tak jsme cítily, že už není nutné, aby tu útulek byl. A především je to proto, že sestra, která ho měla na starost, už na to nestačí, a tak jsme ho musely zrušit. Ale i nyní, když někdo potřebuje pomoc, tak ho dopravíme do nemocnice nebo pomůžeme s něčím jiným.

Takže se život v této oblasti hodně změnil, když jsem přišli turisté ze západu?
Ano, opravdu hodně… Když jsme tu byly na začátku, nikdo na ulici neuměl anglicky, nebylo tu moc obchodů. Teď je tu obchodů neuvěřitelné množství a všichni mluví anglicky a různými jinými jazyky.

Máte mnoho nových povolání?
Ne, mnoho jich není. Nevím… Možná si to tak Bůh přeje… (smích). Ale teď se jedna dívka přijela podívat z Bengaloru, aby se seznámila s naším způsobem života, tak uvidíme. Je to potíž, protože v Indii si lidé našeho způsobu života necení. Náš život se vlastně podobá normálnímu životu, jaký by indická žena žila v rodině. Indické dívky, které vystudují, by chtěly někde učit nebo pracovat v nemocnicích nebo něco takového, ale nechtějí většinou jít k těm nejchudším a pracovat pro ně. A tak máme méně povolání, ale to přeci nevadí. Bůh si povolá koho chce, kam chce – a všichni Bohu sloužíme, různým způsobem.

Přicházejí sem i ženy z jiných zemí či kontinentů?
Ano, ano.

A byly sem poslány nebo vstoupily tady?
Jsou tu čtyři sestry, dvě z Belgie, jedna z Francie a jedna z Irska a všechny nejdřív přišly do Indie jako misionářky. Ale teď už je velice obtížné získat vízum pro kohokoliv dalšího. Mnoho lidí by chtělo přijet, ale nedostanou trvalý pobyt. I ty, které tu už jsou, musejí každých pět let žádat o vízum znovu. A když chce přijít někdo nový, musí zemi opustit každých šest měsíců a žádat znovu. Nepovolují delší pobyt ani kněžím. Jedině když tady studují, a i potom záleží na typu studia a tak podobně. I tak není snadné dostat povolení.

Jaký druh lidí v poslední době přichází do vašeho domu?
Turisté. Ti, kteří znají malé sestry Ježíšovy z jiných zemí nebo které sem přivede někdo z místních.

Chodí sem i místní lidé?
Moc jich není. A ani to moc nepodporujeme. A sousedé si většinou myslí, že jsme tu jen pro Evropany, abychom sem přinesly určitou rovnováhu.

Bylo to jiné, než přišli všichni ti turisté?
Hm… ano, protože jedna ze sester znala spoustu lidí ze sousedství, a tak se tu vždycky někdo zastavil, i skupiny lidí. Ale teď se to snažíme aktivně moc nepodporovat, takže když někdo přijde, tak přijde, rádi ho přijmeme.

Je ve Váránasí mnoho křesťanů?
Ne, jen asi dvě procenta.

A jsou to většinou Indové?
Ano, je tu pár nových konvertitů a jinak většinou lidé z jižní Indie, případně z Biháru a Džhárkhandu. Ale pochopitelně se ve všech případěch jedná o rodiny konvertitů.

Je konverze v Indii složitý proces?
Ano, je to velmi obtížné. A velmi zdlouhavé – misionáři si často myslí, že lidem svo víru vysvětlí a oni se stanou katolíky, ale lidé si většinou myslí „tak, tohle je váš Bůh a tohle je můj Bůh, OK…“ Je to velmi obtížné, pokud za čerstvými konvertity pořád nechodíte a stále je nevoláte k modlitbě, nezkoušíte je, nesledujete jejich formaci.

Musí to být obtížné i pro rodiny indických konvertitů – promluví s nimi jejich rodiny ještě vůbec?
I to je velice obtížné. Zpočátku když se z někoho stane katolík, tak je to zvlášť těžké. Lidé budou říkat: „Ty následuješ tu jejich víru, už k nám nechoď.“ Ale postupně to většinou nějak pochopí a dokážou to i ocenit. Jsme tady už od roku 1953 a nikdy jsme nikoho nepřesvědčovali, aby se stal katolíkem. My respektujeme jejich náboženství a oni respektují naše náboženství. To je proto, že my s jinými náboženstvími nemáme žádný problém. Když my nebudeme vytvářet problémy, oni také nebudou vytvářet problémy.

Měli jste někdy nějaké neshody s lidmi jiných náboženství?
Ne, tady nikdy žádné konflikty mezi křesťany a jinými náboženstvími nebyly. Na jiných místech jako v Biháru nebo v Džhárkhandu ano – misonáři byli i zabiti. Lidé jsou žárliví a nelíbí se jim, že misionáři se ve svých školách snaží, aby si lidé uvědomovali, co se děje kolem nich. Chudí lidé dělají těžkou práci pro bohaté, dostávají velice nízký plat, musejí si půjčovat peníze a dále chudnou. A lidé, jako jsme my, chodí a snaží se, aby chudí lidé věděli, že to není správné. A lidem, pro které pracují se to samozřejmě nelíbí, protože chudí lidé pak pro ně nechtějí za těchto podmínek pracovat. A tak je to na misiích velice obtížné. Víte, z Austrálie jednou přišli protestanští misionáři, přišli pracovat s nemocnými trpícími leprou. V Uríse to bylo, jedna rodina. Šli na nějaké setkání do vesnice. Matka s malým dítětem byla ve vesnici a otec a dva synové byli v džípu. A lidé je v tom autě upálili. Otec a dvě děti zemřely.

A ví se, proč to ti lidé udělali?
Nerozumíme tomu. Možná jim někdo něco řekl, někdo jiný. Nevím. Ale ta matka brala smrt svých blízkých velmi statečně – jako mučednickou smrt. Říkala: „Možná si Bůh přál, aby tohle byla naše cesta. Přišli jsme pracovat do Indie a oni zemřeli.“ Ještě jedna sestra zemřela v Džhárkhandu, bude kanonizována, sestra Rání Maria. Byla z jihu. Zabili ji – jen prostě někam šla a ubodali ji.

Ale ve Váránasí situace není tak napjatá?
Ne, ve Váránasí to není tak zlé.

Jak tedy lidé jiných náboženství vnímají vaši víru?
Uvědomují si naši přítomnost, protože katolíci jsou ochotni dělat práci, kterou by například hinduisté nedělali. Zvláště pokud jde o práci s nedotýkatelnými nebo lidmi považovanými znečisté, kvůli chorobám (pozn. Indická tradice zahrnuje velmi striktní pravidla rituální čistoty, zamezující kontaktu mezi určitými skupinami lidí). Například práce s lidmi trpícími malomocenstvím nebo s lidmi s popáleninami, kteří přicházejí do nemocnic – to všechno dělají Evropané. A v útulcích pro malomocné vůbec pracují jenom Evropané nebo křesťané, zvláště řeholnice. A tak si lidé ostatních náboženství křesťanů velmi váží, zvláště toho, že dovedou žít na nejnižší úrovni, mezi lidmi. Také si váží naší víry a zejména našeho vzdělání. Křesťanské školy pro děti jsou velmi žádané, řada lidí chce, aby jejich děti chodily do katolických škol, zvláště kvůli angličtině. Možná, občas se někdo z nich stane křesťanem.

Hinduisté by tedy s nedotýkatelnými nikdy nepracovali?
Ne, nedotknou se jich, považují je za odpad. Ale pro nás to je samozřejmé – vždyť máme v evangeliu příběh o Lazarovi.

Co vnímáte jako největší problém života vašeho společenství v tomto prostředí?
Neřekla bych, že máme nějaké zvláštní potíže. Ale lidé nerozumějí našemu způsobu života, nerozumějí zasvěcenému životu, proč se nevdáváme, nemáme děti, rodinu. To pochopit nedokážou. Podle nich Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby měli děti a byli rodina. Říkají: „Kdo se o vás bude starat, až zemřete, kdo za vás vykoná obřady?“ (pozn. V indické tradici je zajištění mužského potomka, který vykoná patřičné posmrtné obřady za rodiče, jediným způsobem dosažení dobrého posmrtného údělu.) Nevěří, že žijeme v celibátu, zasvěcenému životu pořád nerozumí, i když už jsme tu hodně dlouho. Lidé se ptají, kde máme manžela, děti… I v misijních střediscích je to pořád dost těžké. Ale v poslední době pomalu začínají chápat, zvlášť když se setkají s kněžími a řeholníky, kteří jsou konvertité. Ti dokážou lépe vysvětlit, co to znamená být řeholníkem, jaký je význam celibátu… Ale pořád je těžké to vysvětlit tak, aby opravdu rozuměli. A je to obtížné i v katolických rodinách. I v mé vlastní rodině to byl problém. Moje matka se pořád ptala: „Proč se chceš stát sestrou? Myslíš si, že my tu nejsme od toho, abychom se o tebe postarali?“ Myslela si, že sestrou se chtějí stát jenom dívky bez rodičů. Nevěřila, že Bůh si může povolat koholiv. Musela jsem zavolat své kamarádce, která se také stala řeholnicí, aby si s mojí matkou promluvila a vysvětlila jí to. Nakonce to ale moje rodina dokázala pochopit.

Jak byste charakterizovala duchovní život v Indii?
Lidé v Indii jsou hodně duchovně založení. Podobně jako my děkujeme Bohu, lidé tady pořád říkají „Bůh buď požehnán“. Opakují jména Rámy nebo Síty, obracejí se k Bohu v každé situaci. I když se něco stane, i nějaký malý problém, říkají: „Hm, to je proto, že jsme udělali něco špatného, nyní nebo v minulém životě, a tak teď musíme trpět.“ Tvrdí, že není žádná spása. Když zemřeš, tak zemřeš. Ale my věříme, že znovu přijde život… I tak, máme pevnou víru, že budou spaseni. I když věří v jiného Boha a my věříme v Krista, modlíme se vlastně k stejnému Bohu, ne? Bůh je stejně jen jeden.

Ještě jedna poslední otázka – co byste řekla, že je největší problém pro obyčejné lidi v této oblasti?
Jsou velice chudí a pro chudé lidi tu není místo. Pronajímali si tady ve starém městě malé domy, ale co přišli turisté, museli odejít. Majitelé z domů udělali hotely, aby dostali peníze z turistů. A chudí lidé se musejí někam přestěhovat, ale potom platí vyšší nájem. Lidé, kteří dřív platili tak 200 – 300 rupií, platí nyní 1200 či 1300. Své staré domy si už pronajmout nemohou. Všechno se změnilo. A když jsou zaměstnaní, tak nedostanou pořádný plat. Naše sestra pracuje od rána do osmi do večera a dostane 700 rupií za měsíc (pozn. asi 350 korun). Je to opovrhovaná práce. Ale když ji nebudete za těchto podmínek chtít, vezme ji někdo jiný. A řada lidí tu trpí nemocemi, různé druhy chorob. Protože žijí všichni pohromadě, v malých pokojích. Jednu dobu jsme tu měli spoustu případů tuberkulózy.

Mají alespoň šanci na nějakou lékařskou péči?
Ano, Evropani tu postavili kliniky, jsou tu řeholní sestry, které se starají o nemocné. A existuje vládní kancelář, takže když jsou připraveni vystát si frontu, mohou i dostat léky a uzdravit se.

Sestro Lourdes, děkuji vám za rozhovor.

Tento příspěvek byl publikován dne 8. 10. 2007 (Pondělí) v 8.38 v rubrice Deníky z cest. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .