Karmel Edith Steinové

Těch několik poklidných a příjemných dní, které jsme plánovali strávit na rádžasthánském venkově, uplynulo jako voda, a tak jsme se začali pozvolnými přískoky přesunovat do Bengálska. Po krátké zastávce v Džajpuru, rušném městě s bohatou historií a mnoha zajímavými památkami, jsme nasedli na vlak a druhý den jsme se s poměrně snesitelným pětihodinovým zpožděním ocitli ve Váránasí, jednom z nejposvátnějších měst Indie, kam každoročně putují davy lidí, aby se zde vykoupali v očistných vodách silně znečištěné řeky Gangy. Toto místo bylo osídleno lidmi již před několika tisíci lety a podle některých názorů patří k nejstarším městům na světě. Dlužno dodat, že na to opravdu vypadá.

Když vystoupíte z vlaku ve stanici Varanasi Junction, okamžitě se na vás vrhnou řidiči rikš, cyklorikš a taxíků, kteří jsou v turistickém průvodci Lonely Planet ne bez důvodu označeni jako „predatory rishaw-walahs“, a začnou vám nabízet odvoz na nesmyslná místa za nesmyslné ceny. V takové situaci velmi pomůže, cestuje-li se ve větší skupince, neboť pak je možno na krátkou chvíli utvořit obranný kruh, z nějž vyčnívají jen obrovské krosny, a domluvit se, kam, za kolik a s kým se pojede. V okamžiku, kdy se kruh otevře a jeho členové jsou připraveni k agresivnímu smlouvání o cenu jedné jízdy do starého města, začíná dav shromážděných rikšáků připomínat hejno supů čítající asi 50 kusů. Všichni začnou jeden přes druhého pokřikovat: „Madam, maj rikšó veri číp!!“ či „Helou, kom maj bradrs šop!“ či nejobvykleji „My friend, special price for you, only 150 rupees!!“ (Cesta má stát padesát.) Najít někoho, kdo vás odveze tam, kam chcete, a skutečně za padesát, může trvat přibližně dvacet minut.

Při první návštěvě Váránasí se člověka může lehce zmocnit jistý plíživý odpor. Cesta do starého města vede neuvěřitelně rušnými přecpanými ulicemi, rikša se nebezpečně natřásá, čas od času narazí do jiného dopravního prostředku, všude je cítit spálená nafta z generátorů, protože věčně nejde elektřna, kolem se line pach zkyslého mléka, hnijících slupek a odpadků a obloha je kouřově šedá od smogu. Nechce se věřit, že se jedná o město, které bylo po dva tisíce let centrem vzdělání, duchovního života a kultury. Je těžké si představit, že tady někdě skutečně je poměrně prestižní univerzita s fascinující sbírkou mughalských miniatur, proslavený Višvanáthův chrám, buddhistická stúpa v Sarnáthu či mahárádžův palác. Obchody, stánky a reklamy na ulicích jsou křiklavě barevné, a přesto jaksi šedivě zašlé. Celé město působí, jako by bylo v pokročilém stádiu rozkladu, který v tomto případě není procesem, ale spíše stavem, jejž je možno beze změny udržovat po mnoho tisíc let. Přesto – nebo snad právě proto – se vám Váránasí snadno zadře pod kůži a cosi vás nutí se do něj vracet.

Většina turistů ve Váránasí bydlí ve starém městě u ghátů, což jsou stupňovitá schodiště vedoucí od domů do řeky, na nichž se lidé koupou, perou prádlo nebo třeba pouštějí draky. Atmosféra starého města ležícího nad gháty je utvářena podivným promíšením starého a nového. Oprýskané domy se klenou několik pater nad spletí šerých uliček, které většinou nejsou širší než dva metry, což ale místním nijak nebrání v tom, aby v nich jezdili na motorkách nebo jimi tahali na kolech náklady, které dva metry značně přesahují. Všude je bláto, stružky pomyjí a odpadky, které se při dešti mění v rozměklou šedohnědou kaši. Ve starém městě žijí ve zvláštní symbióze různá zvířata, která obývají snad všechna patra pouličního života.

V blátě uliček žije početná a živě se rozrůstající populace prašivějících psů se spoustou ještě nepříliš prašivých štěňátek. Kolem nich se potulují kozy a požírají zbytky z kuchyní. Každou chvíli některou uličku zatarasí svým objemným nafouklým trupem kráva či vodní buvolice, která se právě pokouší pozřít nějaký zvláště chutný kus igelitu. O něco výše žijí lstivé a podlé kočky a ve vyšších patrech ještě lstivější a podlejší opice. V této atmosféře středověkého orientálního města jsou pak ústrojně zasazeny krámky se suvenýry pro turisty, obchody s domněle tradiční hudbou, parfémy a „pravým indickým“ oblečením, řvavě barevné tabule guest-housů, restaurace, internetové kavárny a reklamy na kurzy duchovna a meditace. Lze se jen domýšlet, jak staré město vypadalo před příchodem turistů.

I lidé, které ve starém městě potkáte, tvoří zvláštní směsici. Kolem obchodů posedávají místní, a když vidí bílou tvář, většinou se snaží něco prodat. Jejich rodným jazykem je většinou hindština, ale je tu k nalezení i početná bengálská komunita a řada jihoindických menšin. Kolem nich procházejí poutníci, bráhmani, obětníci, různí svatí muži či babičky a dědečkové, kteří přijeli do Váránasí zemřít a snaží se vyžebrat si dost pěněz na dřevo na pohřební hranici. Mezi nimi se každou chvíli mihne bílý odstín pleti nějakého západního turisty. Už od šedesátých let sem jezdí především hipíci a různí duchovní hledači, a tak převažují dredy a vymeditovaný, případně lehce zkouřený výraz ve tváři (hašiš je jedna z věcí, které člověku na ulici neustále někdo nabízí a která je tu velmi lehce a prý levně k mání). Kromě toho sem v poslední době začali jezdit Korejci a také Izraelci, kteří si po dlouhé vojenské službě chtějí užít svobody někde, kde je nikdo nezná a kam snadno dostanou vízum.

Když se ale podaří celý ten povlak pastí na turisty nějakým způsobem odloupat, může být Váránasí opravdu zajímavé. Chce-li se člověk vyhnout turistům a naháněčům, kteří se je snaží lapit na různé nesmysly, musí se vydat na procházku po ghátech ještě před východem slunce, nejlépe tak kolem páté či půl šesté ráno.

Tou dobou se v ranním šeru rýsují obrysy lidí, kteří jdou vykonat každodenní koupel v posvátné Ganze, obětníků, kteří jdou do chrámu provést ranní oběť, či asketů, kteří právě začínají svůj den. Lidé při chůzi často opakují různé invokace, mantry či jména božstev a někteří celou cestu zpívají.

Je-li nízká hladina, je možné jít po ghátech téměř po celé délce starého města a vyhnout se tak spleti blátivých uliček. Na ghátech se odbývají nejrůznější činnosti. Prádláci tu perou prádlo, posedávají tu asketové, diskutují tu bráhmani, lidé navštěvují nejrůznější chrámky a chráměčky.

Nepříliš daleko od sebe jsou dva spalovací gháty, na nichž jsou na pohřební hranici spalováni mrtví, a tak vás po celou procházku po ghátech provází štiplavý pach černého olejnatého dýmu z pohřebních hranic. To všechno se odehrává neskrytě a tak nějak přirozeně. Každou chvíli ve Váránasí potkáte pohřební průvod s tělem na nosítkách, zabaleným do zářivě oranžových látek a ozdobeným květinami, který směřuje ke spalovacímu ghátu. U pohřební hranice se shromáždí všichni muži z rodiny a čekají, dokud tělo neshoří, aby pak kosti mohli naházet do řeky. Okolo člověk občas narazí na tantrické askety, kteří číhají až hranice dohoří, aby se mohli potřít popelem a obalit se do látek z nosítek (v rámci indické tradice, která klade velký důraz na rituální čistotu a v níž je smrt krajně znečiěťující, se jedná o zvláštní způsob manipulace s nečistotou při určitém typu duchovního usilování).

Následky všech těchto činností na čistotu vody v Ganze jsou pochopitelně katastrofální a znečištěním jsou ohroženi nejen všichni obyvatelé města, ale také populace slepých sladkovodních delfínů, kteří v Ganze žijí. V řece končí všechny splašky, všechny odpadní vody, všechen nepořádek. Do vody je odplavován popel z mrtvých těl i jejich nespálené zbytky. Asketi, děti a oběti některých chorob mají pohřeb bez ohně a jsou tedy prostě vhozeni do řeky. Kromě toho v řece končí i mrtvé krávy a buvoli. Indická vláda se snaží již po nějakou dobu přesvědčit obyvatelstvo, aby své mrtvé pálili v moderním krematoriu na břehu, ale výsledky stále nejsou valné a koupel v Ganze tak může být podnikem zdraví, ne-li přímo život, ohrožujícím. Poutníkům ani místním to ale zjevně nijak nevadí, v řece se koupají dál, ranní rituální úkon zvaný áčamana, tedy trojí usrknutí vody z dlaně pravé ruky, provádějí také zcela bez zábran a řada z nich si ještě přiveze domů trochu posvátné vody v zatavené nádobce, kterou lze koupit skoro kdekoliv na ghátech.

Staré město obývají především hinduisté – ať už tento nepohodlný termín naplníme jakýmkoliv významem – a jejich přítomnost je patrná na každém kroku. Váránasí je v rámci indické mytologie spojeno především se Šivou, jedním ze dvou nejvýznamnějších indických bohů. Na každém rohu je možné narazit na maličký šivaistický chrámek, svatyňku, či jen na místo s nějakým posvátným kamenem. Všichni majitelé obchodů mají krámky oblepené barvotiskovými obrázky Šivova syna Ganéši, patrona obchodníků a domácího blahobytu. Každou chvíli člověk někde zahlédne symbol boha Šivy lingam a čas od času je možné zahlédnout i symboly různých bohyň jinak uctívaných ponejvíc v Bengálsku. Ve všech restauracích a hotelech je malý domácí oltáříček a je zvláště půvabné vidět po ránu majitele internetové kavárny vykuřovat vonnou tyčinkou všechny počítače a obětovat nad nimi Ganéšovi rýži a květiny. Občas si lze povšimnout nenápadného vchodu do většího chrámového komplexu, který je nevysvětlitelným způsobem zabudován do zdánlivě neprodyšně nahuštěné architektury starého města.

Důvodem skrytosti řady chrámů je především dlouhá a značně napjatá historie problematických vztahů muslimského obyvatelstva k nemuslimského okolí. V době muslimské nadvlády bylo zakázáno postavit jakýkoliv chrám, který by čněl nad okolím a převyšoval mešity. Zvláště historie Višvanáthova chrámu, který byl několikrát zbořen a nad nímž byla za vlády mughalského císaře Aurangzéba postavena mešita, je značně pohnutá a jeho okolí musí být pod stálým dohledem ozbrojených jednotek. Ve městě je stále přítomna velmi početná a vzkvétající muslimská komunita. Ulice jsou plné žen zahalených pod černými čádory, z nichž lze jen občas zahlédnout pár silně nalíčených očí a vysoký podpatek barevných střevíčků. Každé ráno celé město probudí reproduktory zesílený zpěv muezzinů, který podivně proniká ještě zšeřelým městěm. Kromě toho lze také čas od času zahlédnout žlutohnědá či žlutočervená roucha buddhistických mnichů, kteří studují na místní univerzitě sanskrt nebo přicházejí kvůli stúpě v Sarnáthu.

Ve Váránasí je i křesťanská menšina čítající asi dvě procenta obyvatelstva, ale zdá se, že se jedná o komunitu malou a značně rozdělenou. Tvoří ji především lidé z jihu Indie a hrstka místních konvertitů. Ve starém městě je útulek pro nejchudší, který vedou misionářky milosrdenství. Jeho součástí je malá kaple, kam chodí každé ráno na mši i některá z malých sester Ježíšových, které sídlí nedaleko. Irská sestra Mary, které je čtyřiaosmdesát a kterou dobře znají nejméně tři generace místních lidí, mě vzala s sebou na nedělní mši a musím říci, že se jednalo o zážitek pro Evropana značně nevšední. Mše se slouží v silně sanskrtizované hindštině a vliv indického prostředí je nepřehlédnutelný. Převažují barvotiskové obrázky a plast, sedí se na zemi na rohožích a svíce chrání skleněné kryty, aby je nesfoukl průvan od ventilátorů, bez nichž se ani v šest hodin ráno nedá fungovat. Ženy a muži si automaticky sedají odděleně stejně jako v hinduistických chrámech (je zajímavé, že Evropanka se v tomto případě počítá jako muž).

Zvláště zajímavé je řešení problémů ohledně způsobu podávání přijímání kvůli odlišnému pojetí čistoty v indické společnosti. Přijímání na ruku není obvyklým způsobem možné, neboť levá ruka je používána k různým nečistým účelům a třeba jíst levou rukou je vnímáno jako krajně nechutné. Přijímání z kalicha také není možné, neboť za krajně odporný je považován i jakýkoliv kontakt se slinami jiného člověka (když se chce v Indii člověk napít ze společné nádoby, musí ji držet několik centimetrů nad ústy a tekutinu si bez dotyku lít do krku). Ze stejného důvodu není vnímáno jako vhodné ani přijímání do úst. Z toho důvodu se užívá místo kalicha malého kalíšku, který je položen vedle nádoby s hostiemi na malém tácku způsobem, který nápadně připomíná způsob podávání posvěcených sladkostí prasádů při hinduistické púdže (přijímání se do hindštiny dokonce překládá jako prasád). Hostie se pak podá do pravé ruky, každý ji sám omočí v kalíšku a přijme přímo nad táckem. Takto nejsou porušena žádná indická společenská pravidla a navíc nehrozí šíření infekčních chorob, které v Indii číhají na každém kroku.

I přes nesrozumitelný jazyk a exotičnost prostředí a zvyklostí si však lze po ranní mši ve starém městě odnést pocit jakési patřičnosti, s nímž člověk ve střední Evropě člověk opouští kostel jen zřídka. Mám dojem, že je to především proto, že v Čechách člověk vychází do prostředí převážně sekulárního, zatímco ve Váránasí vyjde ven mezi lidi, kteří prostě jen uctívají Boha jiným způsobem. Když chcete jít ráno na mši, vzbudí vás zpěv muezzinů svolávajících muslimy k modlitbě, cestou na mši potkáváte hinduisty chystající se k ranní koupeli, potom při proměňování otevřenými okny kaple zaznívá hlasité vyzvánění při ranní oběti z hinduistického chrámu v sousedství a cestou zpátky potkáte pár rozesmátých tibetských mnichů, kteří se právě někam přesunují na kole. Jakákoliv forma ateismu je v Indii a ve Váránasí zvláště záležitostí kuriózní a krajně nezvyklou. Váránasí by tak s trochou nadsázky bylo možno charakterizovat jako jedno z mála míst na světě, kde každodenní chování i velmi náruživě praktikujícího katolíka může být považováno za poněkud mdlé, rituálně chudé a málo enthusiastické. Je vlastně docela příjemné ocitnout se někde, kde čas od času zaslechnete na ulici od někoho na západě již otřepanou a zprofanovanou frázi „óm namah Šivája“, tedy „pochválen buď Šiva“, a vědět, že dotyčný to s velkou pravděpodobností myslí vážně.

Tento příspěvek byl publikován dne 10. 10. 2007 (Středa) v 11.03 v rubrice Deníky z cest. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .