Úsměv
Marianne Sedivy
Ne, na tom nezáleží, u koho se zrodí.
Je prostě tady, to je vše.
A právě v tom je síla pousmání,
že může vykvést vlastně kdekoli.
Úsměv je semínko.
Jak jednou začne klíčit,
nic ho nezadrží.
Roste a vzkvétá,
množí se a plodí,
a vůbec nedbá na půdu, kam spadlo.
Na dlaň či kámen, nebo kousek kovu?
Do květů nebo do polí,
do vody nebo do větru,
za dne, anebo za noci?
Semínko úsměvu
– to roste všude.
Ne půda, na niž dopadlo, ho živí.
Živí ho jenom široširá volnost.
A úsměv nikdy nevyroste docela.
Po výšce netouží a neláká ho šíře.
Jen čistý, dobrý potřebuje zdroj,
aby se mohl narodit.
Ovšemže není halasný.
Jak by také mohl halasit,
když jakýmkoliv hlasem
není vůbec vybaven.
Jen jedno potřebuje k životu:
aby se rozdával.
Úsměv padá k nám z nebe,
nacházíme ho všude,
ale ne každý ho zří.
Jen tomu je dopřán,
kdo jeho stopu
odhalí v sobě.
Tento příspěvek byl publikován
dne 20. 10. 2007 (Sobota) v 20.59 v rubrice Poezie a příbuzná tvorba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
