Dobře je těm, kterým se podaří všeho se vzdát.
Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása. (Ž 34,7)
Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. (Lk 6,20)
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. (Mt 5,3)
Vidíme, že Ježíš u Lukáše blahoslaví chudé. Ne chudé v duchu, ale skutečně chudé, nemajetné. Chudobu u Lukáše znamená zkušenost s bídou, s nedostatkem. Taky vidíme, že Matouš chudobu už zjevně spiritualizuje. Nestačí mu být chudým, neboť Matouš ví, že i chudý může být zcela vyplněn svou chudobou: buď tím, že myslí bez ustání na majetek nebo tím, že se mu chudoba stane pýchou. Pro Matouše je chudoba vnitřní nezávislost, nezávislost na výhodách majetku, moci, ano i intelektu. Matouš tady dává důraz na aktivitu, ne na pasivní přijetí „osudu“. Pro něho, této aktivitě platí požehnání, ne samotnému stavu chudoby, hladu, pláči, utrpení.
A co Lukáš? Chválí Ježíš chudobu? Chválí Ježíš nedostatek, utrpení? Jsou Lukášovi chudí a Matoušovi chudí v duchu ti samí lidé, nebo se tu projevuje jakási konkurence obou evangelistů? Lukáš propojuje fyzické a duchovní. Ježíš u Lukáše nemluví ve třetí osobě jako u Matouše. Nepředstavuje univerzální pravdu, ale oslovuje lid. Jeho slova jsou žehnáním, která se děje na konkrétním místě konkrétním lidem. Chudoba je mu adresátem, ne podmínkou spásy. Lukáš věří, že ten, kdo žije z Ježíšova slova, je už nyní blahoslavený. I když je chudý, zbaven výhod a práv, osudem znevýhodněn.
Být učedníkem Ježíše znamená následovat ho na cestě. Je to neustála odpověď na Boží volání – tady a teď, s lidmi, které máme kolem sebe a v situacích, které život přináší. Ve škole, v rodině, v práci, s přáteli. Nad mnohými oblastmi našeho každodenního života jednoduše nemáme kontrolu. Nejsou v naší moci. To je naše chudoba. Jsme zraněni intelektuálně, fyzicky, emočně, duchovně, v našich vztazích. Prvním krokem na cestě blahoslavenství je vůbec si toto zranění připustit. Odložit na chvíli své skryté přesvědčení, že ve svém světě jsem svým vlastním bohem. Uvědomit si, že jsme prázdnotou, která může být naplněna jenom Bohem.
Naše chudoba nás nemusí děsit, můžeme se na ni dívat jako na dveře, skrze které je třeba projít. Nechme se naší chudobou vést k našim zraněním. Udělejme ze svého nepřítele přítele.
Žít život v chudobě ducha znamená zbavovat se svých iluzí. I svých iluzí o iluzích. Chudému člověku nic není samozřejmé, všechno je pro něho dar. Každá chvíle je zázrakem. Chudoba nevyžaduje obranu falešných představ o nás samých. Být chudý v duchu znamená zůstávat prázdný – a připravený být naplněn Boží přítomností. Chudoba je duší osvobození.
Podněty k meditaci:
- Co jsou mé dary? Jak je užívám? Jak mě omezují?
- Co jsou naše nouze? Jak se před nimi ukrývám? Jak se chovám, když se dostanu do nouze?
- Ve kterých oblastech si nevěřím? Ve kterých oblastech nevěřím ostatním lidem, Bohu?
- Kde se cítím ohrožen-ohrožena? Jak se přitom cítím?
- Cítím ohrožení od Boha? Od rodiny a přátel? Bojím se své modlitby?
- Kde jsem zranitelný-zranitelná?
- Co mě ponižuje?
- Chudoba je o tom, že si ze světa beru jenom tolik, kolik potřebuji. Vím rozlišit mezi tím, co chci a tím, co potřebuji?
Podněty z Písma:
- Matouš 5,3
- Žalm 136,34
- Izajáš 41,17-20; 55,1-56
- Lukáš 1,5-38
- Filipským 2,1-11
- Zjevení 3, 14-22
Film: Water (Deepa Mehta, Kanada / Indie, 2005, 114 min)
„Kde jsou kláštery pro vdovce?“ ptá se jednoho dne. Režisérka Deepa Mehta se dívá objektivem filmové kamery na společnost, kde hodnotu že určuje život či smrt jejího manžela. Film začíná výtahem ze starobylého hinduistického textu, který stanovu povinnosti manželky svému manželu. Bez manžela je její jediná naděje na spásu pokání a vyhýbání se společnosti.
Jádrem filmu je podle režisérky konflikt mezi náboženstvím a svědomím. Sociální barikády mají většinou sociální pozadí. Jak poznamená jedna mužská postava filmu, dědictví by se nemělo umenšovat kvůli vdovám.
Podněty k filmu:
- Jakým způsobem se ve filmu používá symbol vody?
- Jak postavy ve filmu ztěles??ují chudobu v duchu?
- Jak postavy ve filmu reagují na chudobu v duchu?
Podněty k filmu a blahoslavenství:
- Co na mě ve filmu nejvíc zapůsobilo?
- Jaké pocity ve mně film vzhledem k vlastní chudobě v duchu vyvolal?
- Jak reaguji na vlastní chudobu v duchu? Co jsou mé pasti? Kdy zažívám radost z chudoby v duchu?
- Jaký způsob prožívání chudoby v duchu mě teď nejvíc oslovil? Jak ho plánuji dosáhnout? Dovolím Bohu dívat se na moji chudobu? Jak se přitom cítím?
- Bez našich nouzí, bez naší chudoby v duchu, žít tento život nelze. První vznešená pravda buddhizmu mluví o tom, že všichni trpíme. Našemu utrpení se nemůžeme vyhnout, můžeme jej jenom proměnit. V násilí nebo ve vlastní bolest. Odkud ve filmu pramení násilí? Odkud pramení násilí v našem životě? Jak se ve filmu proměnilo utrpení v bolest? Jak se v našem životě promě??uje utrpení v bolest?
30.10.2007 v 10.00
No vypadá to velice lákavě, daly by se z toho vlastně podniknout rekolekce uprostřed všedního dne. I ten plakátek na celý cyklus vypadá docela velkolepě. Kdyby byla možnost ještě další hvězdičky, tak bys ji, milý Jozefe, právě dostal.
30.10.2007 v 13.01
Ono je to tak trochu myšleno. Kdo chce, může si za pomocí textu Jak meditovat film z menu Exercicie, takovou večerní rekolekcí udělat. Teoreticky je film možné zakončit buď debatou nebo tichou meditací. Záleží na počtu lidí i na přítomnosti někoho,“ kdo by meditací mohl vést 😉
30.10.2007 v 14.31
Takže by vlastně bylo dobré, aby se pak v menu Exercicie objevil odkaz, jako abychom to i budoucnu snadněji našli?? (já vím, že už tam je k tomu rubrika…). A co případné diskuse?
31.10.2007 v 15.24
Zaujala mě věta „“je už nyní blahoslavený. I když je chudý“, zbaven výhod a práv,“ osudem znevýhodněn.““
Když jsem četla o sv. Janu od Kříže byla v jedné knize poznámka o tom“, že byl zbit a on potom kráčel veselý a šťasten, že může trpět pro Krista ( to samé v Bibli o apoštolích). Zajímalo by mě z dnešního pohledu současného křesťana, že když se budu radovat z toho, že jsem nějakým způsobem ponižována a to myslím z pohledu druhých, (vzpomínám jak Sv. Terezie od Ježíše byla pomlouvána, byly na ni vymýšleny největší nehoráznosti) protože ten,“ kdo se z toho dokáže radovat je buď už „“daleko““ a nebo cvok“, tak tedy vy jako soudný člověk půjdete za tímto křesťanem, co mu řeknete? A půjdete za ním vůbec? Nemáme často zkreslenou představu o tom jak a kdy pomáhat? Nedomníváme se, že můžeme tomu druhému pomoci jen tehdy,“ když se bude chovat „“patřičně““ svému místu? Že není dost dobrý pro nás? Přitom víme“, že je dost dobrý pro Boha. Bohu bychom se měli přiblížit tím,“ že Ho napodobujeme. Svatý František se stal „“svatým““ v okamžiku“,“ kdy políbil malomocného.
Ještě by mě zajímalo jak „“otevřeně „“ by se mělo s takovým člověkem hovořit?
Prosím o odpověď sestru Denisu. Děkuji.
31.10.2007 v 21.47
Já ale myslím, že by bylo vhodnější, aby se vám ozval ten, kdo je autorem tohoto textu. Pokud bude co dodat, ráda to udělám. Zatím velice zdravím. sd
2.11.2007 v 17.12
Nejsem si jist, jestli Vám odpovím, protože těch otázek je víc a ani jedna není lehká, tak alespoň krátká reakce. Hned ze začátku: když čtu příběh o stvoření nebo to, jak evangelia mluví a „Božím království“, nenalézám tam nic o tom, že by zlo nebo utrpení bylo v Božím stvořitelském plánu. Zlo a utrpení nemá místo ani v „Království Božím“, které Ježíš hlásal. Zlo a utrpení je prostě zlem, proto na nich samotných není nic dobrého. Člověka, který by aktivně vyhledával utrpení, bych podezříval z masochistických sklonů.
Když Ježíš blahoslaví chudé a plačící, tak neblahoslaví jejich nouzi nebo smutek. Spíše je vyzývá k činu, či proměně vnitřního postoje: vystoupit z koloběhu akce a reakce, agresora a oběti. Nenechat se zlákat na „osvědčenou cestu“ oběti hledající pomstu nebo oběti „vychutnávající“ si svoje utrpení. Nenechat se uvěznit do struktury oběti, snažit se být svobodný-svobodná za všech okolností.
Utrpení, jako každému zlu, je třeba se vyhnout a nevyhledávat ho. A tomu utrpení, a možná jenom tomu, kterému se není možno vyhnout, je nutné protrpět, proměnit jej v bolest a ne v násilí (proti sobě či druhému). A snad z tohoto zážitku osvobození se od struktur bytí oběti, od struktury nenávisti a pomsty, pramení křesťanská radost z „utrpení pro Krista“.
5.11.2007 v 8.58
Dosud neučím, jsem doktorandka, specializuju se ve fundamentální a dogmatické teologii. Kolega Jozef má ovšem také důkladné teologické vzdělání a veškeré potřebné kompetence. Ale myslím, že o tom to skutečně vůbec není. Jestli tomu dobře rozumím je to o tom, jak a kde pomáhat anebo dojít pomoci. A o naší samotě na cestě a o samotách těch druhých.
Jedním z darů vytrvalosti na duchovní cestě je ale jednak schopnosti rozlišovat, kdy a co mohu a kam už zasahovat nemám,“ nebo aspoň dočasně nemám (nenastal „“příhodný čas“““, anebo naprosto reálně nemohu jít přes hranice sil, které mi Bůh pro tuto chvíli dal). Co se týče toho, jak vnímáme druhé lidi a jejich ochotu pomáhat, vložit se do věci, povzbudit: jistě, má to být. Tak, jak to vyžaduje moje místo a doba. Jak jsem právě schopen/schopna. Čím více v nás roste vědomí přijaté Boží lásky, tím více v nás roste přání, aby i lidé, na kterých nás záleží a vůbec všichni se jí mohli stále více otvírat. Realita našeho všedního dne, ve kterém žijeme nám sama připomíná, že to není samozřejmé, automatické a lehké, že?
5.11.2007 v 11.10
Děkuji.
3.2.2009 v 18.03
[…] Edith Steinové Karmel Edith Steinové « Dobře je těm, kterým se podaří všeho se vzdát. Londýnské noci […]