Londýnské noci

Jednou z nejdražších ulic světa je londýnská Oxford street. Její výhodou je kromě jiného skutečnost, že je dostatečně dlouhá a široká, aby se na ní vešly obchody všech luxusních značek.

Tak jsou tu k vidění nepravděpodobné obleky ve výkladních skříních Versace a Luis Vuittion, prostřídané nejdražšími šperky a hodinkami, to vše proloženo sítí kin, luxusních i neluxusních barů a restaurací a zalito omáčkou McDonaldů, KFC a Starbuck café, které se pravidelně objevují každých 20 metrů. Středem Oxford street pulsuje dvouproudá silnice, na níž se auta tísní s podezřelým množstvím autobusů, jejichž trasy jsou sem svedeny z různých londýnských letišť, neboť se sem vlévá několik čtyř či osmiproudých dálnic. Toto pozoruhodné dopravní řešení má v sobě určitou neotřesitelnou logiku – pokud vás to vyplivne na Oxford street, nemůžete se ztratit a nemůžete zemřít hlady.

Večer houstne provoz jak na silnici, tak na chodnících, na kterých se k běžné mase zmatených turistů, koupěchtivých osob a Arabů, jež tvoří tak výraznou většinu obyvatel přilehlé čtvrti, že jsou v ní k vidění dvojjazyčné nápisy, přidávají davy osob zábavychtivých. Ve všeobjímající náruči globalizované obchodní sítě se tak sárí mísí s búrkami, americké přízvuky s ruskými, nejchudší s nejbohatšími a jedna nenápadná osoba v pohodlné sukni se spacákem přes rameno se tedy klidně ztratí a také si přesně tak připadá. K cíli jejího putování se ovšem můžeme přibližovat nejen prostorem ale také časem.

Po celých šest století počínaje stoletím dvanáctým byla tato slavná ulice, tehdy ještě Tyburn street, nejzapadlejší a nejméně oblíbenou ulicí starého Londýna. Pro mnohé vedla totiž jen jedním směrem – právě tudy byli zločinci odsouzení za zradu vláčeni za koňským spřežením až ke královským šibenicím, které se nalézaly na jejím konci. Tudy se také valily masy senzacechtivých a krvelačných Londýňanů, jež měly ve zvyku popravám přihlížet. Od dob vlády krále Jindřicha VIII, kdy se stalo velezradou sloužit katolickou mši a nepovažovat krále za svrchovanou hlavu církve, byly tyto šibenice také místem mučednické smrti mnohých katolíků. (a nutno dodat, že za vlády katolické královny Mary byly pro změnu mnozí protestanti popravováni na jiných šibenicích).

Jako první oběti si Jindřich VIII s neomylným citem pro paradox vybral členy řádu, který je nejvíce vzdálen myšlence na organizaci politického odporu – londýnské kartuziány. Jejich popravě zde byl přinucen přihlížet svatý Thomas More, jenž je posléze následoval spolu se svatým Edmundem Kampiánem, Johnem Fisherem a mnoha dalšími. Koncem osmáctého století byly královské šibenice zrušeny a staly se poutním místem spojeným s těmito mučedníky.

Právě sem v roce 1901 přišly francouzské kontemplativní benediktinky, jež původně sídlily na pařížském Montmartru – vrchu mučedníků. Tato „mučednická“ benediktinní odrůda pěstuje stálou adoraci a usiluje o to, aby se na ní podíleli také laici. A tak se čas od času někdo odloupne z hlučícího davu, aby chvíli pobyl v tichu a modlitbě na tomto posvěceném místě.

Ze stejného důvodu se samozřejmě se chystám v pravou chvíli katapultovat z davu i já. To ovšem neobjasňuje, proč sem mířím v pozdní noční hodinu, kdy jsou všechny slušné kláštery už dávno zavřené. Vysvětlení spočívá v letáku, na který jsem narazila, když jsem se sem šla poprvé podívat. Leták zval na Night watch – první asociace konvertity s takovým slovem je pochopitelně Baywatch a ztepilá Pamela Anderson cválající po pláži, další možná ještě společnost WaightWatch, která označuje zvláště nechutné suchary líbivým sluníčkem, což znamená, že tento druh jídla je zcela bezpečně bez kalorií jakožto i bez chuti.. Když jsem pochopila, že mě sestry zvou na celonoční adoraci, znělo to mnohem lákavěji než suchary, takže – sbohem Pamelo, jsem tady.

Noční adorace zde probíhá každý pátek a sobotu, kdy skupiny laiků bdí před svatostánkem od půl jedenácté do půl šesté. Netuším vůbec, jak se taková činnost dá provozovat celou noc, ale cosi, řekněme zvědavost, je větší než mé obavy, a tak v půl deváté vklouznu do kostela.

Znaky všech řádů, jejichž členové zde zemřeli, jsou vyvěšeny na okolních stěnách, monstrance je umístěna pod miniaturní šibeničkou a pod ní je rudý drahý kámen, jehož tvar připomíná srdce. Nevím, zda je to zrovna moc krásné, ale symbolika je to natolik hluboká, že velmi rychle přivádí myšlenky od zbytečností k Bohu.

Kolem deváté se objevuje sestra, která definitivně zamkne vchodové dveře. Opatrně se rozhlížím po osobách, se nimiž tu zůstávám, abych zjistila, co dál. Postupně se zvedají a mizí v suterénu, kam je opatrně následuji. Zde se nalézá cosi jako společenská místnost, kde jsou pro teď rozloženy gauče a na nich spacáky, což výrazně omezuje volný prostor. Prokličkuji gauči ke kuchyni, v níž sedí naše noční společnost. Jelikož jsou hlídky rozdělené na mužské a ženské, je to společnost pouze ženská, nicméně velmi pestrobarevná. Eucharion – černoška v baseballové čepici, „Hi darling, any coffee?“, éterická Skotka, jíž nerozumím ani slovo, kromě Medžugorje, odkud se zřejmě právě vrátila. Lilly, asi japonského původu: „Chodím každý pátek“, Bernardette – ze Západní Afriky, Anne – jediná Britka: „Jo, já už sem chodím dobrejch dvacet let, ulov si něco z ledničky.“ A nakonec Mary, pravděpodobně odněkud z východní Evropy. Za chvíli nás přijde pozdravit matka představená. Matka je z Peru. Přiznávám, že tento druh globalizace kolem Krista mi připadá sympatický, ačkoliv nevím, co v tomto případě znamená mše v národním jazyce.. Dohromady je nás sedm a rozdělujeme se na dvě skupiny. „Tak jak to chceš udělat,“ ptá se Anne zdvořile Mary, která ovšem nerozumí: „Co chci dělat? No modlit se asi ne?“ Společnost vyprskne smíchy a rozepíšme si směny.

Pro jistotu si vybírám první hlídku, která je od půl desáté do půl dvanácté a pak od půl druhé do půl čtvrté, protože si neumím představit, že bych si teď lehla a za dvě hodiny zase vstávala. Leda že by se někdo topil.

Dopiju kafe a stoupám zase nahoru do kaple, kde společně poklekáme. Naše hlídka probíhá v době, kdy se Oxford street ještě valí davy směřující za zábavou. Jejich hluk spolu s pulsující dopravou tvoří zvláštní kontrast vůči tichu, které panuje zde. Noční setkání s Bohem prochází celým Písmem a já teď zvláště myslím na Jákoba. „A té noci vstal, vzal obě své služky a ženy a přebrodil se přes Jabok. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil..“

Na tomto místě prosím za všechny, kteří zde překročili onu poslední tajemnou hranici lidského života, s bolestí, hrůzou ale také s důvěrou v milující náruč Toho, ke kterému se vracejí. Stejně tak i za ty, kdo právě prožívají tento poslední zápas, k němuž směřují životy nás všech.

V tuto noc prosím za všechny noci osamění, noci probdělé v bolesti a strachu, za noci bezesné a noci nočních můr, za noci víry a za noci naděje, za noci, kdy Bůh přichází, aby se dotkl našich srdcí, za noci úzkosti a noci velkých rozhodnutí.

A tu s ním kdosi zápolil, dokud nevyšla jitřenka.“

Ale přicházím také kvůli sobě. Setkat se Tím, který zde bydlí. Nasytit svou duši Jeho světlem a slyšet v hluku vlastních myšlenek Jeho tichý hlas.

A Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla už jitřenka … Jákob však odvětil: Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

Na konci naší hlídky zazvoní gong a ze sklepení s vynořuje Eucharion v teplých ponožkách a ve spacáku a za ní zbytek druhé skupiny. Přesunu si gauč k topení a hned usínám. Naše druhá směna se odehrává ve době, kdy náš dům míjí všichni ti, kteří se vrací z nocí probdělých v podnicích kolem.

Prosím také za ně – za všechny, kteří míjejí ve svém životě něco podstatného. Za ty, kdo nenacházejí spočinutí v Božím domě, za ty, kteří stojí v prázdnotě, za ty, kdo nemohou věřit, za ty, kterým jsme nedokázali ukázat na Toho, kterého milujeme.

„Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte.“ (J 1,26)

Když ráno procházím dosud ještě prázdným Hyde Parkem, přemýšlím o tom, jestli by tento druh modlitby nebyl zvláště příhodný pro studentskou farnost – noční bdění, prokládané čajem, kávou a sušenkami a zakončené velkou ranní společnou snídaní… Už teď vím, že mi to v Praze bude chybět. Když se dopoledne vracím domů, ptá se konverzačně bytná: „Užila sis party?“ „Jo, jo,“ odpovídám a jsem ráda, že to dál nezkoumá, protože skutečnost, že jsem celou noc v pološeru civěla na jakýsi „kus chleba“ na místě bývalé šibenice by jí asi připadala vskutku bizarní. A já vím, že bych jí nedokázala Boží přítomnost, která tomu dává smysl, vysvětlit, stejně jako se láska nedá vysvětlit někomu, kdo jí necítí. Ale stejně, jestli ona ta víra není divný hobby…

Zanechte komentář