Karmel Edith Steinové

Než byl čtenář Terezií uveden do pátých komnat vnitřního Hradu, byla jeho pozornost nasměřována nejprve k existenci vnitřního světa jako takového: k cestě zrání vztahu mezi Bohem a člověkem a k procesům, jež ji doprovázejí: vnitřní zápas o uskutečnění povolání, který má posílit rozhodnutí pro tuto cestu, prožitek kolize mezi ideálem-cílem, k němuž směřuji, ale který nejsem schopný uvést do mé životní praxe, až po „zkoušku lásky“, která napomáhá přesunout naši pozornost k Bohu, prohloubit naši zkušenost s nezištností Boží lásky a postoj, jež je předpokladem daru: pokora a nelpění. Terezie nám poskytla také návod, jak rozlišit autenticitu některých jevů, které toto Boží sebesdílení doprovázejí. Říká, abychom si především povšimli stop, které zanechávají v našem životě.

V pátých komnatách nyní začíná „pojednávat o tom, jak se v modlitbě duše spojuje s Bohem“.

„Ach, sestry! Jak vám jen mohu vylíčit bohatství, poklady a potěšení pátých komnat? Myslím, že by bylo lepší neříkat nic o komnatách, které zbývají, protože je to obtížné, ani rozum to neumí uchopit a přirovnání tu nepomáhají k objasnění, neboť pozemské věci jsou příliš nízké pro tento účel.“

Otvírá se před námi tedy velmi bohatá a mnohotvárná zkušenost, k jejímuž vyřčení bude zapotřebí množství symbolů, jak uvidíme v druhé kapitole těchto komnat. Některé jevy tu budou určeny nemnohým, ale v celku jde opět o zkušenost, která není jen pro málokoho („jen málo sester nevstupuje do těchto příbytků, o nichž budu nyní mluvit“)., alespoň pokud by šlo o Boží touhu pro člověka – jinak je to z naší strany, protože se zdá, že často nám k tomuto „povolání“ to málo, čím tu k Božímu dílu můžeme přispět, totiž disposición, „dispozice“, kterou bychom snad mohli rozumět jako otevřenost pro Boží dar. V zásadě se předpokládá, že už jsme na dobré cestě („vše je na dobré cestě, abychom dosáhly, čeho je třeba“), ale cílem je objev „skrytého pokladu uvnitř nás“, tedy že Boží přítomnost v člověku není něčím vnějším (viz 2.kpt.), ale že je třeba vědět to z vlastní zkušenosti. Celý Hrad není než neustálým povzbuzováním k pokračování v započatém díle, tedy nechat si Bohem odkrýt ony „poklady“, mít vlastní zkušenost s Boží blízkostí v životě člověka. Bůh tu zcela jistě pomůže, budeme-li ho prosit, „aby nám ukázal cestu a dal duši sílu“.
Stačí tedy naše ochota k vydanosti, neponechat si nic pro sebe: „to málo či mnoho“ co máme, „všechno chce pro sebe On“. Naše modlitba tu totiž spěje ke spojení, který Terezie nejdříve popisuje jako specifický stav, už ne polobdění-polospánek – zdá se, že některé stránky naší bytosti (rozum, smysly) tu skutečně jakoby „spí“, nejsou aktivní, nepřispívají ani neškodí tomu, co se děje mezi mnou a Bohem. Ba sama láska tu je slepá: „neví jak ani co miluje ani co chce“. Má to cosi společného se smrtí, umíráním, cosi uvnitř člověka rve a drásá, zdá se mu, že se „duše odtrhává těla, aby více přebývala v Bohu, a to takovým způsobem, že nevím, zda má dost sil na to, aby vůbec dýchala.“

Jaký je rozdíl mezi předchozími a těmito komnatami? V naprosté jistotě, kterou zde dotyčný člověk má o původu a povaze oné zkušenosti, ta je „bezpečným znamením“, „señal más segura“. Předtím naše imaginace, paměť, rozum mohly rušit, nyní však mlčí, Bůh tu pracuje zcela nerušeně. Podle Terezie však není jen jeden druh spojení, mohou být samozřejmě i jiná, která však nepřináší týž druh pokoje, radosti pronikající do samého morku kostí (srov. 5H1,6).

Kde tedy pak vezmeme jistotu, že jde o Boží dílo? Především nesoudit podle naší nebo cizí nezkušenosti, nevědomosti a strachu. Kdo totiž vůbec nevěří, že je něco takového možné, sám si zavírá bránu k tomu, aby mu Bůh udělil podobnou duchovní zkušenost.

„Domnívám se, že kdo nevěří, že Bůh dokáže mnohem více a že považoval a dosud považuje za dobré sdílet se svým tvorům, sám si pevně zavírá dveře k přijetí Božího daru. Ať se vám to, sestry, nikdy nepřihodí. Věřte, že Bůh může dát mnohem, mnohem více a nehleďte na to, zda ti, jimž udělil svou milost, jsou dobří či špatní, neboť Jeho Veličenstvo má své důvody, proč dělá to, co dělá, jak už jsem vám říkala – není na nás, abychom se do toho pletly, ale abychom s prostým a pokorným srdcem Jeho Veličenstvu sloužily a chválily ho za jeho podivuhodná díla.

Lepší je tedy doufat, že je možné ještě mnohem více, vždyť Bůh si přeje sdílet se člověku: nejednejme tedy na základě naší nedůvěry a strachu a nenechme se ani odradit lidskými limity toho, kdo s námi o duchovních záležitostech mluví, nebo i když vnímáme, že je dokonce skutečně obdařen mimořádnými duchovními dary od Boha, nemůžeme zároveň nevidět jeho životní inkoherenci. Upřeme především pohled na Boha: co mi toto štědré Boží sebesdílení sděluje právě o Bohu? Terezie se domnívá, že tu není než prostor pro Boží chválu za veškeré jeho dílo, nikoliv pro pohoršení a vzájemné srovnávání.

Stále znovu se Terezie vrací k „señal que digo es la verdadera“, onomu bezpečnému znamení, kterým je naprostá, neotřesitelná jistota osoby, která už „vůbec nepochybuje, že byla v Bohu a Bůh v ní“ a to přesto, že čas této zkušenosti uplynul velmi rychle a zdál se snad ještě kratší než opravdu byl.
Jistota se tu týká jasného vědomí (přesto, že tu duše „nevidí a nechápe“, připomíná Terezie), že co se tu událo není ze mě a ani druzí lidé mi tento vjem nezpochybní, ba naopak, vskutku učení, moudří lidé mohou jen potvrdit pravost této zkušenosti. K oné jistotě Terezie dodává, že se zde kupodivu netýká Ježíšova lidství, ale božství, Boží přítomnosti.

„Nenechte se ovšem mýlit, že by se snad tato jistota týkala tělesné podoby, jako je neviditelná přítomnost těla našeho Pána Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti, protože zde jde o něco jiného, jedná se o samo božství. Jak tedy to, co nevidíme, nás může tak hluboce poznamenat, s takovou jistotou? Sama to nevím, jde o Boží dílo, ale vím, že říkám pravdu, a když někdo tuto jistotu nemá, nemluvila bych v tom případě o spojení celé duše s Bohem, ale pouze o spojení některé z našich mohutností nebo o některém z mnoha jiných způsobů milosti, jež Bůh udílí duši.“

Takové poznání se ovšem vymyká našemu chápání, pokus o rozumové uchopení se zdá ztrátou času, právě tak jako pokoušet se nějak ovlivnit, co se zde děje, jak ilustruje i následující obraz z biblické Písně písní:

„Říká Nevěsta v Písni písní: „Král mne zavedl do vinného sklepení“ či myslím, že snad říká „uvedl“. Neříká, že by tam snad vstoupila sama od sebe. A také říká, že chodila všude možně a hledala svého Milého. To je myslím ono sklepení, kam nás Pán chce uvést, kdy a jak on chce a ať bychom se sebevíc snažili, vlastním úsilím tam nevstoupíme. Jeho Veličenstvo nás tam musí uvést a on sám vstoupit do středu naší duše. A aby lépe vynikly jeho divy, nežádá naše přispění, leda vůli, aby se mu zcela oddala, a nepotřebuje, aby se mu tu otvíraly brány našich mohutností a smyslů, ty všechny zde spí.

Jsme tedy uvedeni dovnitř onoho tajemství, do větší hloubky (viz obraz vinného sklepení), tím, kdo je k tomu jediný oprávněn. Naše pasivita tu dává vyniknout tomu, že jde o Boží, nikoliv naše dílo. Tak jako byl vzkříšený Kristus schopný přijít k učedníkům přes jejich zavřené dveře a vystoupil z hrobu, aniž by z něj odvalil kámen, právě tak nemá zapotřebí nejdříve odstranit všechny naše bariéry, zavřené dveře a pevně postavené balvany našeho života. Nic Bohu není dostatečně velkou překážkou k znovuobnovení života a vztahu.

Bylo by možné ještě dlouho a obsáhleji mluvit o tom, co v nás Bůh koná, působí, poznamenává Terezie na úvod klíčové druhé kapitoly pátých komnat. Již v úvodu k našemu cyklu četeb jsme zmínili tendenci mystických autorů komunikovat svou zkušenost ne skrze přesně logicky ohraničené koncepty, ale spíše s využitím symbolického způsobu vyjádření, metafor, přirovnání, obrazů. Nejde o celkovou neužitečnost myšlení, jen se zde zdá, že během probíhající zkušenosti ani v její následné reflexi právě ono není příliš nápomocno: co se v ní nabízí je mnohem větší, proto Terezie říká, že tu duše neví zda, jak a koho miluje zda a co vlastně chce – ve smyslu, že pokusy o přehlednou a jasnou formulaci její zkušenosti naráží na aporii: je tedy možné jen mlčet nebo je užitečné se pokoušet o nalezení slovního tvaru pro vyjádření prožitého?
Typickým příkladem může být následující úsek textu, kde Terezie použila dynamického obrazu růstu a proměny housenky v motýla pro vyjádření klíčové zkušenosti duchovního života. Sama jeho užití motivuje tím, že jednak se jí zdál příhodný a jednak jí šlo o to, aby vyjádřila pasivně-aktivní povahu tohoto procesu: vše tu je Božím dílem, z naší strany „mnohým přispějeme“ tím, že se budeme disponovat. Skrze obraz tu čtenáři podává to, co tu poznala o synergii mezi Bohem a člověkem, o rozpoznání součinnosti milosti a svobody na tomto klíčovém místě duchovní cesty.

Dříve tolik zdůrazňovaný symbol hradu s jeho odkazem na bohatství vnitřního světa člověka a jeho členitost, je tedy nyní upozaděn dynamičtějším obrazem růstu živého organismu až po ústřední moment jeho proměny. Tak jako housenka, která se probouzí s přibývajícím teplem a živí se listím, aby posléze začala budovat svůj příbytek… tak i lidská bytost prochází stádii vývoje a růstu, který zahrnuje nejen naši tělesnou stránku, ale také naše utváření vztahu k Bohu.
Symbol housenky hedvábníka, která kolem sebe buduje příbytek, shrnuje celou dosavadní cestu.

„Ona housenka[, k níž jsme přirovnali duši,] se tedy s přibývajícím teplem Ducha svatého probírá k životu, a dostává se jí všestranné pomoci, kterou Bůh poskytuje všem lidem, a začíná mít užitek z hojivých prostředků, jež svěřil své církvi, jako jsou pravidelné zpovědi, dobrá četba a kázání, což jsou léčiva, k nimž se duše, mrtvá pro svou nedbalost a hřích a zapletení do různých pochybných příležitostí, může utéci. Začíná tedy znova žít a za pomoci oněch léků a poctivého rozjímání roste ke zralosti, což je to, co mne tu nejvíce zajímá, zbytek není tak podstatný.“

„Roste ke zralosti“ – Terezie toto vše tedy říká, aby svého čtenáře připravila na moment, před kterým se nyní náš duchovní život ocitá, předpokládá že dospěl do chvíle, kdy naše „zabydlení se v Bohu“ dospělo do rozhodující fáze. „Oním příbytkem je Kristus,“ to vše, co zde vytváříme tedy spěje k tomu, aby se Bůh stal vskutku naším příbytkem. Ne snad, že bychom tu měli být hrdí na naše přispění, až přijde čas, pochopíme, že naše úsilí je tu svým způsobem komické svou nicotností:

Než se nám podaří vykonat vše, co bychom mohli, přispěchá nám na pomoc On, aby naše nicotné snažení spojil se svou velikostí a obdařil jí hodnotou tak velkou, že on sám se stane odměnou za toto dílo“

Bůh nám tu vychází vstříc, veškerou naši otevřenost a touhu spojí se svým působením. Jak tedy netrpělivě nepřát všem podobné završení?

„Nuže, dcery moje, pospěšme si k práci a začněme tkát svou kuklu. Odložme přitom sebelásku a vlastní vůli, lpění na pozemských věcech a konejme pokání, modleme se, umrtvujme, buďme poslušné, všecko to ostatní, co už znáte… Kéž bychom dělaly to, co víme a co nás učili, že máme dělat! Ať jen zemře, ať zemře ona housenka, a dovrší dílo, pro něž byla stvořena, a uvidíte, jak budeme vidět Boha a jeho velikost kolem nás – právě tak jako je ona housenečka obklopená svou kuklou.“

Víme tedy už dávno, co máme dělat – snad je třeba jen položit si otázku jak životně interpretovat, rozumět slovům jako je vzdání se veškeré sebelásky a vlastní vůle a lpění, co to je „konat pokání“ a „umrtvovat se“ tak, aby to v nás ihned nevyvolávalo nepříjemné mrazení v zádech a tichý odpor, vyvolaný naším strachem z obsahů, které jsme oněm výrazům připsali.
Přistoupíme-li na tuto cestu, uvidíme Boha a „jeho velikost kolem nás“, slibuje Terezie.

Co se však děje dále, tedy když projdeme onou zkušeností proměny, k níž stačil chvilkový ponor do Boží velikosti. Terezie říká, že je to natolik zásadní zkušenost, že se člověk nepoznává. Tuší, že tu je jakési „před“ a „po“ zkušenosti, která je jednoznačně dobrým, nezaslouženým darem a plyne z ní velká touha chválit Dárce i trpět pro něho („nemůže si pomoci“), toužit po pokání a trápit se poznáním, jak málo je Bůh vlastně milován.
Vymizel tedy strach a snaha ohraničit sebedar: rozlet člověka v touze vydat se Bohu je mnohem větší, což s sebou přináší i určitý „svatý neklid“. Člověk tu prožívá klid i nepokoj zároveň, protože proměna vede k dynamice: „nyní mu narostla křídla, jak by se tedy mohl spokojit s chůzí, může-li létat?“

Nyní už si skutečně nevážíme všeho, co jsme pro Boha podnikali, vždyť

„vše, co může pro Boha vykonat, se zdá málo, ve srovnání s tím, co by si pro Něj přál udělat. Nebojí se toho, co museli vytrpět svatí, protože skrze vlastní zkušenost chápe, jak Pána duši pomáhá a proměňuje ji tak, že se sama nepoznává. Slabost, která jí dříve bránila v pokání, se proměnila v sílu. Lpění na rodinných svazcích, přátelích či pozemských statcích (jež nedokázala překonat ani svými vnitřními úkony, ani rozhodnutími, ba ani vůli nebyla schopna se od nich odpoutat – to vše ji k nim ještě více poutalo) se proměnilo natolik, že nyní je jí přítěží muset se zabývat tím, co je nezbytné, aby se neprotivila Boží vůli.“

Ukazuje se tedy náhlá plodnost předešlého úsilí, zkušenost, že Bůh je nablízku tu pomáhá proměnit slabost v sílu. Nyní konečně je možný nikoli ne-vztah, ale svobodný vztah k druhým lidem i k věcem.

Následuje však i nové hledání domova, zakotvení, místa – návrat nelze, a to ani do zkušenosti:

„Není se tedy třeba lekat, že tu motýlek znova vychází hledat místo, kde by spočinul, neboť mezi pozemskými věcmi se už necítí doma. Kam však chudinka půjde? Vždyť vrátit se, odkud vyšel, nemůže, neboť, jak bylo řečeno, to nezáleží na nás.“

Nenásleduje stav čiré blaženosti, ba přichází nové, velmi intenzivní utrpení uprostřed hlubokého vnitřního pokoje. Veškeré naše touhy opustit svět, který se náhle zdá jedním velkým vyhnanstvím jsou však znamením, že jsme Boží vůli ještě zcela nepřijali: vždyť nám vůbec není lhostejné, jak s námi nakládá.

I modlitba se stává utrpením („Trpí tak pokaždé, když se oddá modlitbě“). Trpí také pro druhé, protože je vidí bloudit a nemilovat a sama se diví, jak je toho schopna, když před časem „tato duše myslela jen na sebe“. Její trýzeň je o to horší, že se nechala uvést do dynamiky Božího života (do „vinného sklepení“, tedy nechala se uvést do míst, kde se lze opojit láskou a přijmout pečeť jeho vlastnictví, poznat, že patříme jemu: že člověk patří Bohu).

„Právě o toto zde běží: duše se vydává do jeho náruče a velká láska v ní působí takovou povolnost, že neví a nepřeje si, než aby si s ní Bůh dělal, co chce (a Bůh tuto milost nikdy nedopřeje než duši, kterou už považuje velice za svou) a on chce, aby, aniž by chápala jak, odtud vyšla poznamenaná pečetí jeho lásky. Duše je zde totiž jen jako poddajný vosk, který přijímá pečetní znamení, jež si vosk nevtiskne sám, a přijme je do sebe, pouze je-li k tomu disponován, tedy vláčný. Sám přitom nemůže ani zvláčnět, může jen zůstat pokojný a podvolit se.

Nuže, sestry, zde vidíte, co náš Bůh dělá pro onu duši, aby poznala, že už mu náleží: dá jí to, co patří jemu, tedy to, co patřilo jeho Synu v tomto světě – a nemůže nám udělit větší milost.“

Sdílíme tedy, co patří Bohu: život Syna. Vše, co se tu děje nám má napomoci pochopit, že Bohu na nás bezmezně záleží, proto nám dává podíl na životě svého Syna, se vším, co k němu patří. Jako on se vydal z lásky, která je větší než všechny naše bolesti a trápení, i my se máme nechat nést dynamikou lásky v jejímž světle nám vše ostatní bude připadat nicotné.

„napadalo mne, že jestliže ona duše s láskou tak malou ve srovnání s láskou Kristovou, že ji lze skutečně považovat za téměř nic, tím tak nesnesitelně trpí – jak velké tu teprve bude utrpení našeho Pána Ježíše Krista a jaký život to žil, když byl neustále přítomen a viděl, jak velikých urážek se dostává jeho otci? Věřím, že to byly bolesti nepochybně mnohem větší než při jeho nejsvětějším umučení…“

Podstatou tohoto trápení, které se Terezii zdá „mnohem větší“ než utrpení fyzické (z důvodů, které hned poté v textu uvedla), je bolest z toho, že ten, koho miluji a kom jsem přesvědčený, že si zasluhuje lásku, není druhými milován – platí to pro mezilidské vztahy stejně jako vůči Bohu: vztah k němu je tu zcela konkrétní a… lidský. I on je onou „láskou, která není milována“, jak volala jiná velká karmelitka a Terezina italská současnice, Marie Magdalena de Pazzi.

Tento příspěvek byl publikován dne 1. 11. 2007 (Čtvrtek) v 14.31 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .