Agonie

Karl Rahner

Ježíš, jako živý Boží Syn, dovede vychutnat smrt jako něco totálně nesmyslného, jako něco, co by tu nemělo být, jako něco, co nesmyslně zvenku drtí. Ježíš poznává nejhlubší kořen smrti v její největší intenzitě, totiž smrt jako ztělesnění hříchu, a proto zakouší tu strašnou hrůzu před ní. Je důležité, abychom se nechali v modlitbě přenést do jeho situace v agonii, abychom nabyli aspoň nějakého tušení o tom, jak lidská přirozenost Slova, která tu může existovat pouze jako bezmezná láska k lidskému pokolení a radikální solidarita s tímto pokolením, jako totálně prostá jakéhokoliv egoismu („Co je mi po druhých?“), jak tu klečí před nejsvětějším Bohem solidární s hříšníky celého světa a tak utváří z hříchů všech jedno velké břemeno, které si nemusí teprve nějak teologicky uvědomovovat, nýbrž je právě bezprostředně zakouší. Pokusme se přenést do prostředí, v jehož atmosféře pociťujeme sprostotu téměř tělesně, kde jsme nutně prosáklí přítomnou hříšností a musíme ji mít u sebe ne tak, že bychom si ji museli v jednotlivostech připomínat, abychom ji tak mohli vypočítat, nýbrž spíše tak, že zakoušíme, jako by naše celé bytí bylo stržené do hříšnosti. Něco takového musel zakoušet Boží Syn, který celým svým bytím patří k lidstvu a který se cítil obtížebn hříchy celého světa.

Jeden komentář k příspěvku “Agonie”

  1. Marta říká:

    Rozumím. Ale smrt nemusí být totálně nesmyslná. Mnoha věcí se nejsme ochotni dobrovolně vzdát. Pokud je naprostá odevzdanost podmínkou plného společenství s Bohem, pak je smrt darem, kdy Bůh za nás činí rozhodnutí, kterého nejsme sami schopni, ale které musíme aspoň zpětně přijmout, abychom mohli být s ním.

Zanechte komentář