Ježíš v žaláři a souzen
Karl Rahner
Křesťanský lid vždy rozpoznal metafyzický význam Ježíšových hodin strávených ve vězení pro dějiny spásy.
Pán skutečně přišel do žaláře naší pozemskosti, omezenosti a bezvýchodnosti, našeho beznadějného znetvoření hříchem a našeho propadnutí smrti. Poněvadž tam sestoupil, otevřel nám tím žalář našeho bytí – což já stále ještě nechci uznat a nechci se odvážně vzchopit, abych šel, ale spíše se domnívám, že bych nikdy nevyšel. Považuji svou situaci za beznadějnou, a přece je už Ježíš u mne! V každém případě, dříve nebo později, se mi povede jako Petrovi v žaláři v Jeruzalémě, kdy ho anděl udeřil do boku a pravil: „Rychle! Vstaň!… Opásej se a obuj se!… Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ (Sk 12,7-8). Železná brána toho, co považuji za svůj žalář, bude otevřena.
Zaposlouchejme se do Pilátova zdánlivě tolerantního a v podstatě hrozně blazeovaného odmítnutí Ježíše. Všimněme si jeho zdánlivé vyrovnanosti a chorobné skepse, jeho okázalé moudrosti, která se nechce poskvrnit, takže z ní zcela důsledně plyne ochota nechat nevinného zničit, jen aby si člověk mohl zachovat svůj klid. Je nám podobné jednání skutečně cizí? Nepřecházíme my také klidně od lidských osudů ke svému dennímu pořádku jen s pokrčením ramen, nejsme také chladní vůči otázce „co je pravda?“, neuzavíráme se tajemství lásky? Falešná a v podstatě povrchní světská moudrost vypadá často proklatě chytře, tak chytře, že se nám snad zdá být nezbytná pro výstavbu a zachování církevních zájmů. Boží moudrost je zcela opačná. U Boha neplatí vznešeně skeptický, chladně uvažující a v podstatě vše lacino získávající rozum, nýbrž prostota, tedy to, co je zdánlivě fantastické, neharmonické, co je světem odmítnuté nebo je nešikovné. To, co svádí k jednoznačnému rozhodnutí a co neprchá před Boží láskou k údajně vyšší syntéze.
Tento příspěvek byl publikován
dne 6. 4. 2012 (Pátek) v 8.14 v rubrice Doporučená četba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
