Karmel Edith Steinové

Karl Rahner

Ježíšova životní katastrofa je zároveň jeho nejdůležitějším životním činem. On dovedl svou poslušností přijmout vše, co bylo třeba vytrpět, vše absolutně cizí, a co na něho dolehlo jako zkáza, to se v něm proměnilo v něco absolutně blízkého a stalo se to počátkem mohutného vzestupu a rozmachu. V našem životě má poslušnost nejrůznější funkce. Poslušnost se vyžaduje například proto, by bylo možno žít společným životem a aby se mohl rozvíjet. Požaduje se také proto, aby se člověka něčemu naučil, poněvadž jenom ten člověk, který druhému věří, nejen v teorii, nýbrž i v praktických rozhodnutích, a řídí svůj život podle něho, přerůstá sám sebe tak, že už nekrouží pouze kolem vlastního rozumu; pak se nestane, že by nakonec nechápal ani sám sebe.

Tento nejsvětější Ježíšův životní čin na kříži není pouze souhlasem s krajní opuštěností a nejhlubší bolestí, nýbrž i souhlasem s Boží nepochopitelností.

Pro toho, kdo nemiluje, ale touží jen vědět, kdo proto  bude souhlasit pouze s takovým Bohem, kterého může pochopit, pro takového musí být Bůh, který je souhrnem všech nepochopitelností, nejstrašnějším pohoršením. Na kříži Ježíš vydržel zkoušku Boží nepochopitelnosti a tam dosáhla svého vrcholu. Tato Boží nepochopitelnost je tak blízká jeho bytí, že jeho život vyprchal ve smrtelném výkřiku: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Tento příspěvek byl publikován dne 7. 4. 2012 (Sobota) v 11.16 v rubrice Doporučená četba. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .