Karmel Edith Steinové

„Tento Boží Duch je láska a hledá lásku, nespočine než v srdcích, která milují a jednají ryze v Bohu.

Existuje mnoho duší, které jen hromadí věchýtky slámy a sena a ty vystavují božskému ohni lásky. Ale jen málo je těch, které pracují na vzácných drahokamech a chytají se pevných sloupů.

Ony věchýtky slámy a sena se nehodí k ničemu než aby vzplanuly a bývá z nich jen maličký ohýnek, který hned zas vyhasne a nezbyde než saze a dým, avšak drahokamy mají trvalou hodnotu a obohacují toho, komu patří, a podobně silné sloupy podpírají další stavbu i toho, kdo se jich drží.

Je mnoho těch, které se celý život namáhají, ale protože vše, co dělají, nedělají jen čistě kvůli Bohu, nemají z toho nic než krátký záblesk lidské slávy, která brzy pomine a zanechá jim srdce plné hořkosti a bolu, bez jakékoliv odměny pro věčný život. V takových lidech Boží Duch příliš nespočine.

Ale v hojné míře sestoupí a spočine v těch duší, které opracovávají vzácné kameny jistých a skutečných ctností: pokory, nelpění na sobě samém i na stvoření, chudoby, čistoty a odevzdanosti vlastní vůle Bohu a představeným.

Duše, které obejmou ony pevné sloupy, které je samé drží, staví budovu, která se nikdy nezřítí, protože kdo s čistým úmyslem koná své dílo pro Boha, ani pokušení, ani těžkosti, ani žádné stvoření nebude moci zničit takovou stavbu, protože ji upevnil Boží Duch, a co takoví lidé činí, přetrvá věky, protože staví na Bohu.

„Nebuďte jako věchýtky slámy, ale staňte se bohatými pro ony drahokamy, obejměte pevné sloupy, chcete-li, aby na vás spočinul Boží Duch.

Tato Boží láska a ryzí Duch nemůže a nechce spočinout v těch duších, které mají příliš nabroušený jazyk, protože velice nesnáší a odpuzuje ho pomlouvačný jazyk, od takových lidí prchá pryč.

Boží Duch sestupuje, protože je mu vlastní sdílení a chtěl by se dát všem, ale nemá se kde zastavit, protože nenachází místo ke spočinutí. V těch, které hromadí pouhé věchýtky slámy, trochu spočine, ale kde je pomlouvačný jazyk, ani se nezastaví.

Ubližovat člověku, kterého Bůh přikázal, že máme milovat jako sebe sama, je veliké zlo. Bližní je jako panenka v Božím oku, úd tak křehký, že i nejmenší smítko ho zraní. Kdo zraňuje bližního, zraňuje Boha.

O chybách našich bližních se nemá mluvit, leda tam, kde víme, že to povede k nápravě chyby, všechno ostatní je pomlouvání.

Chtěla bych jít do celého světa a ujmout se všech duší, abych s Boží pomocí udělala, co je v mých silách, abych odstranila tento nešvar.

Ach, kdyby jen tvorové mohli vidět a do hloubky pochopit, jak Bůh nenávidí pomlouvání, ani by žádní neexistovali. A jestliže Bůh obecně nemá rád pomlouvače, tím spíš je nemůže a nechce snášet mezi řeholníky a jemu zasvěcenými nevěstami.“

Arch. Mon. Careggi. Serie I, palchetto II, 40, ff. 136r-137v, uveř. in M. Magdalena de Pazzi, Renovatione della Chiesa, VII, Firenze 1966.

Tento příspěvek byl publikován dne 25. 5. 2012 (Pátek) v 14.57 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .