Karmel Edith Steinové

Kathrin Horneyová

(pokračování)

Závěrem našeho zkoumání je poznání, že sebenenávist je v podstatě nevědomý proces. Z výše uvedené analýzy plyne, že neurotik má životní zájem na tom, aby si důsledky sebenenávisti neuvědomoval. To je hlavním důvodem, proč celý proces obvykle do značné míry externalizuje, tzn. prožívá ho, jako by probíhal nikoli uvnitř jeho samého, ale mezi ním a vnějším světem. Zhruba lze rozlišovat aktivní a pasivní externalizaci sebenenávisti. První z nich je pokusem odvést sebenenávist vně sebe samotného, zaměřit ji proti životu, osudu, institucím nebo lidem. Ve druhém případě zůstává sebenenávist namířena proti sobě samému, ale neurotik ji vnímá či prožívá, jako by přicházela zvenčí. V obou případech se přeměnou vnitřního konfliktu v konflikt interpersonální zmírňuje tenze, kterou tento konflikt vyvolává. Později se budeme zabývat zvláštními formami, kterých tento proces může nabýt, a jeho vlivem na mezilidské vztahy. Na tomto místě se o tomto konfliktu zmiňuji pouze proto, že sebenenávist a její rozmanité podoby lze nejlépe zkoumat a popisovat na jejích externalizovaných formách.
Projevy sebenenávisti jsou úplně stejné jako projevy nenávisti v mezilidských vztazích. Nenávist k druhým lze ilustrovat na historickém příkladě, který je v našich vzpomínkách stále živý, na Hitlerově nenávisti k židům. Víme, že židy zastrašoval a zlomyslně obviňoval, ponižoval a veřejně ostouzel, deprivoval a všemi možnými způsoby frustroval, ničil jejich naděje do budoucna a nakonec je systematicky mučil a vraždil. Většinu těchto projevů nenávisti lze v civilizovanější a skrytější podobě pozorovat v každodenním životě v rodinách nebo mezi soky.
Shrneme si nyní hlavní projevy sebenenávisti a jejich přímé účinky na jedince. Velcí spisovatelé si všech projevů sebenenávisti povšimli. Jednotlivé projevy, jako je sebeobviňování, sebepodceňování, pocity méněcennosti, neschopnost těšit se z něčeho, přímé sebedestruktivní počiny či masochistické sklony, jsou také od dob Freudových popisovány v psychiatrické literatuře. Pomineme-li Freudovu koncepci pudu smrti, kterou rozpracovali Franz Alexander a Karl Menninger, však nebyla vypracována žádná komplexní koncepce, která by cely tento jev vysvětlovala. Přestože se Freudova teorie zabývá podobným klinickým materiálem, je založena na natolik odlišných teoretických předpokladech, že se jeho chápání a terapeutický přistup k nim zcela liší od mého. Těmito rozdíly se budeme zabývat později.
Abychom se neutopili v detailech, rozdělíme způsoby, jakými sebenenávist působí, a její projevy na šest skupin. Budeme mít přitom na paměti, že se překrývají. Zhruba je lze rozdělit na neúprosné požadavky na sebe sama, nemilosrdné sebeobviňování, sebepohrdání, sebefrustrace, sebetýrání a sebedestruktivitu.
Když jsme se v předchozí kapitole zabývali požadavky na sebe samotného, považovali jsme je za prostředek, pomocí něhož neurotický jedinec přetváří sebe sama v idealizované já. Uvedli jsme však také, že vnitřní diktáty vytvářejí nátlakový systém, tyranii, a že lidé někdy reagují šokem a panikou, když se jim nedaří diktátům dostát. Nyní lépe chápeme, co nátlakovost zapříčiňuje, proč jsou pokusy přizpůsobit se diktátům tak zoufalé a proč jsou reakce na neúspěch tak rozsáhlé.Měl bych jsou ve stejné míře podmíněna sebenenávistí i pýchou. Tento proces lze přirovnat k přepadení, při kterém bandita namíří na člověka revolver a říká: „Bud mi dáš všechno, co máš, nebo tě zastřelím.“ Přepadení je v porovnání s vnitřními diktáty pravděpodobně humánnější. Ohrožený člověk se může zachránit tím, že poslechne, ale ,,měl bych“, nelze uspokojit. A také se zdá, že být zastřelen je méně kruté než celý život trpět sebenenávistí. Cituji z dopisu jednoho pacienta: ,,jeho pravé já je potlačeno neurózou, Frankensteinovým netvorem, který byl původně určen na jeho ochranu. Je jen malý rozdíl mezi tím, zda žijete v totalitní zemi nebo v soukromé neuróze, v obou případech máte velkou šanci, že se dostanete do koncentračního tábora, kde je jediným cílem destrukce já, a to čím bolestivější, tím lépe.“
„Měl bych“ jsou pravou podstatou skutečně sebedestruktivní. Ale až doposud jsme se zabývali pouze jedním aspektem jejich destruktivnosti: spoutávají člověka a připravují ho o jeho vnitřní svobodu. I když se mu podaří přetvořit sebe sama v behavioristickou dokonalost, dokáže to jedině na úkor své spontaneity a autenticity svých pocitů a myšlenek. „Měl bych“ mají v podstatě za cíl – stejně jako každá politická tyranie – vymazání individuality. Vytvářejí atmosféru podobnou té, která panovala v semináři popsaném v Stendhalově knize Červený a černý (nebo knize Devatenáct set osmdesát čtyři George Orwella). Každý projev individuálního myšlení a cítění tam byl podezřelý. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost, kterou žáci ani jako poslušnost nepociťovali.
Kromě toho se sebedestruktivní charakter mnohých ,,měl bych“ projevuje v samotné jejich náplni. Pro ilustraci bych se ráda zmínila o třech „měl bych“, která všechna funguji na principu chorobné závislosti: Měl bych být natolik silný, aby se mě nic, co se mi přihodí, vůbec nedotklo. Měl bych být schopen přimět ji, aby mě milovala. A měl bych obětovat absolutně všechno pro lásku! Kombinace těchto tří „měl bych“ nutně podporuje nekonečnou trýzeň chorobné závislosti. Další časté „měl bych“ požaduje, aby člověk převzal plnou odpovědnost za své příbuzné přátele, žáky, zaměstnance atd. Měl bych být schopen vyřešit číkoli problém k jeho okamžité spokojenosti. To znamená, že cokoli nevychází, je moje chyba. Jestliže se přítel nebo příbuzný z nějakého důvodu rozčiluje, stěžuje si, kritizuje, je nespokojený nebo něco chce, neurotik se nutně cítí jako bezmocná oběť, která má pocit viny a musí dát všechno do pořádku. Abych citovala jednoho pacienta, neurotik je jako uštvaný ředitel letního hotelu: host má vždycky pravdu. Nezáleží na tom, zda je vina na jeho straně, či nikoli.
Tento proces je pěkně popsán v nedávno vyšlé francouzské knize Svědek. Hlavní představitel je spolu se svým bratrem v loďce na moři. V lodi se udělá díra, přichází bouře, loď se převrhne. Protože bratr má vážně poraněnou nohu, nemůže v rozbouřeném moři plavat. Je odsouzen k utopení. Hrdina se pokouší dostat bratra ke břehu, ale brzy zjišťuje, že toho není schopen. Možnosti jsou dvě: buď se oba utopí, nebo hrdina doplave ke břehu sám. Hrdina si to jasně uvědomuje a rozhodne se zachránit. Má však pocit, jako by bratra zabil. Připadá mu to tak skutečné, že je přesvědčen, že ho všichni budou považovat za vraha. Rozum mu v tomto případě vůbec nepomáhá, ani nemůže, protože jeho úvahy jsou založeny na tom, že by měl ve všech případech nést zodpovědnost. Samozřejmě že se zde jedná o extrémní situaci. Hrdinova emocionální odezva však přesně ilustruje to, co lidé reálně cítí, když je má příslušné „měl bych“ v moci.
Jedinec na sebe někdy také bere úkoly, které celé jeho bytosti škodí. Klasickou ukázkou tohoto „měl bych“ je Dostojevského Zločin a trest. Raskolnikov má pocit, že by měl být schopen zabít lidskou bytost, aby si dokázal, že by má napoleonské kvality. Dostojevský s neomylnou výstižností ukazuje, že i přes Raskolnikovův silný odpor vůči světu neodpuzuje jeho citlivou duši nic víc než vražda. Musí se k vraždě nutit. Jeho pravé pocity se vyjevují ve snu, ve kterém vidí, jak opilí sedláci nutí vychrtlou, podvyživenou kobylku tahat nepředstavitelně těžký náklad. Sedláci kobylu brutálně a nemilosrdně bijí, až ji nakonec ubijí k smrti. Raskolnikov se v návalu hlubokého soucitu vrhá ke kobylce.
Sen se objevil v době, kdy Raskolnikov sváděl tuhý vnitřní boj. Na jednu stranu cítil, že by měl být schopen zabít, na druhou stranu mu vražda připadala tak odporná, že měl pocit, že to nedokáže.Ve snu poznal svou nesmyslnou krutost, se kterou nutil sám sebe udělat něco, co pro něho bylo naprosto nemožné, stejně jako nedokázala kobylka utáhnout těžký náklad. A z hloubi jeho bytosti vytryskl hluboký soucit nad sebou samým kvůli tomu, co sám sobě prováděl. Když takto prožil své právě pocity, cítil větší jednotu v sobě samém a rozhodl se,že nezabije. Ale napoleonské já získalo brzy znovu navrch, protože pravé já bylo proti němu už tak bezmocné jako podvyživená kobyla proti brutálním sedlákům.
Třetím faktorem, který způsobuje sebedestruktivitu „měl bych“ a který více než ostatní vytváří jejich nátlakovost, je sebenenávist,se dokážeme postavit sami proti sobě, když tato „měl bych“ porušujeme. Někdy je této souvislost zcela jasná nebo na ni lze jasně usuzovat. Neurotik nebyl tak vševědoucí a ochotný pomoci, jak si myslí, že by být měl, a stejně jako v příběhu Svědek ho naplňují neodůvodněné výčitky svědomí. Častěji si své prohřešky neuvědomuje, ale jakoby z čista jasna se cítí bídně, je mu nevolno, je unavený, úzkostný nebo podrážděný. Připomeňme si případ ženy, která dostala strach ze psa poté, co se jí nepodařilo vylézt na vrcholek hory. Události se odehrály v tomto sledu: nejdříve pocítila jako selhání své rozumné rozhodnutí vzdát se výstupu -tento pocit měl svůj původ v diktátu, který jí říkal, že by měla být schopná všechno zvládnout (což zůstalo v nevědomí). Následovalo sebepohrdání, které rovněž zůstalo nevědomé. Pak se dostavila reakce na to, že sama sobě nadávala, a to v podobě pocitu bezmoci a strachu, což byl první emocionální proces, který dosáhl vědomí. Kdyby se byla neanalyzovala, strach ze psa by zůstal záhadnou příhodou. Záhadnou proto, že neměla žádnou spojitost s tím,co jí předcházelo. V ostatních případech člověk zakouší na vědomé úrovni pouze své vlastní specifické způsoby, které používá jako automatickou ochranu před sebenenávistí. Patří sem například zmírnění úzkosti (prostřednictvím přejídaní se, pitek, nákupních orgií atd.), pocit, že člověk je obětí druhých (pasivní externalizace), nebo zlost na druhé (aktivní externalizace). Budeme mít ještě mnoho příležitostí, abychom z různých hledisek poznali, jak tyto pokusy ochránit sebe samotného fungují. V této souvislosti se však chci věnovat ještě jednou podobnému způsobu ochrany sebe samotného který snadno uniká pozornosti a může nás během terapie zavést do slepé uličky.
K tomuto prostředku člověk sahá tehdy, když nevědomě stojí na pokraji zjištění, že zřejmě nedokáže dostát svým „měl bych“. Někdy se stane, že jinak rozumný a kooperativní člověk se náhle rozčilí a rozhoří se v něm prudký pocit, že ho všichni zneužívají. Jeho příbuzní ho vykořisťují, šéf je nespravedlivý, zubař mu zničil zuby, analýza mu nedělá vůbec dobře atd. Někdy je velmi sprostý na analytika a má prudké záchvaty hněvu i doma.
Pokusíme-li se porozumět jeho rozčilení, bude prvním faktorem, který nás udeří do očí, to,že si činí neodbytné nároky na zvláštní pozornost. Podle své situace někdy trvá na tom, aby mu druzí v zaměstnání více pomáhali, žena nebo matka ho nechala na pokoji, aby mu analytik věnoval více času nebo aby mu škola povolila výjimky v jeho prospěch. První, čeho si všimneme, jsou šílené nároky a pocit zneužití v důsledku jejich frustrace. Upozorníme-li však tyto nároky pacienta, jeho zloba naroste. Jeho hostilita může být ještě otevřenější. Nasloucháme-li pozorně, najdeme v jeho hrubých poznámkách jedno společné – je to, jako by říkal: „Nevidíš,ty zatracený hlupáku, že opravdu něco potřebuji?“ Připomeneme-li si nyní náš poznatek, že náhlý nárůst nároků ukazuje k náhlému nárůstu dosti akutních potřeb. Budeme-li se držet této stopy, máme šanci porozumět pacientovu rozladění. Někdy vyjde najevo, že (aniž by si to uvědomoval) pacient zjistil, že některá ze svých imperativních „měl bych“ nedokáže naplnit. Možná že má pocit, že nedokáže rozvinout nějaký důležitý milostný vztah. Nebo že si vzal příliš mnoho práce, takže ji ani s vypětím všech sil nedokáže zvládnout. Nebo zjistil, že jistě problémy, které vyšly při analýze najevo, ho deprimují a jsou pro něho víc, než dokáže snést. Nebo že se vzpírají všem jeho snahám zbavit se jich pouhou vůlí. Tato zjištění, většinou nevědomá, jej uvádějí do stavu paniky, protože má pocit, že by měl být schopen překonat všechny potíže. Za těchto okolností existují pouze dvě alternativy. První je pochopit, že požadavky, které na sebe klade, jsou přemrštěné. Druhou alternativou je freneticky si dělat nároky na změnu své životní situace tak, aby nemusel svému „selhání“ čelit. Pacient si v rozrušení vybral druhou cestu a úkolem terapie je, aby mu ukázala tu první.

Při terapii je velmi důležité vzít v úvahu možnost, že pacientovo uvědomění si nedosažitelnosti vlastních „měl bych“, může mít za následek vyvstání horečných nároků.Je to důležité, protože tyto nároky mohou dát vzniknout rozhořčení, které se jen těžko zvládá. Je to ale důležité i teoreticky. Pomáhá nám to lépe porozumět nléhavosti mnohých nároků, Pacientovo rozhořčení jasně ukazuje na naléhavost, jakou cítí, když se pokouší svá „měl bych“ naplnit.
A konečně stáčí i matné uvědomění si neúspěchu – nebo hrozícího neúspěchu – při naplňování „měl bych“, aby člověka zachvátilo hromné zoufalství. Má pak naléhavou vnitřní potřebu tomuto uvědomění zabránit. Viděli jsme, že jedním ze způsobů jak se neurotik těmto zjištěním vyhýbá, je naplňování „měl bych“ ve fantazii. („Měl bych být schopen být takový a takový, jednat tak a tak – tak toho tedy jsem schopen.“) Chápeme nyní lépe, že tento očividně pohodný způsob jak se vyhnout pravdě ve skutečnosti podmiňuje doutnající hrozba, že jedinec setká tváří v tvář se skutečností, že nedostačuje a nemůže dostát svým vnitřním diktátům. Tento proces tak ilustruje diskusi předloženou v první kapitole, která se týkala toho, že se fantazie ocitá ve službách neurotických potřeb.
Z mnoha nezbytných nevědomých opatření, kterými si člověk zakrývá pravdu o sobě, se zde zmíním pouze o dvou nejdůležitějších. Jedním z těchto opatření je snížení prahu uvědomování si sebe sama. Přestože neurotik může být někdy bystrým pozorovatelem druhých lidí, udržuje se houževnatě v nevědomosti o svých vlastních pocitech, myšlenkách či činech. I během analýzy, když analytik přivede jeho pozornost k nějakému problému, znemožní další diskusi slovy: „Nejsem si toho vědom“ nebo „Nemám ten pocit“. Dalším nevědomým opatřením, o kterém se zde zmíním, je problém vyskytující se u většiny neurotiků. Prožívají sebe sama pouze jako reagující bytost. Toto opatření jde hlouběji než svalování viny na druhé. Zahrnuje v sobě nevědomé popření vlastních „měl bych“. Tito lidé pak prožívají život jako sérii podnětů přicházejících zvenčí. Jinými slovy, „měl bych“ samotná jsou externalizována.
Abych to shrnula obecněji: každý člověk vystavený tyranii se uchýlí k prostředkům umoňujícím mu tyto diktáty obejít. Je nucen k rozpolcenosti, která může být v případě vnější tyranie zcela vědomá.V případě vnitřní tyranie, která je sama nevědomá, může byt výsledná rozpolcenost pouze charakter nevědomého sebeponižujícího předstíraní.
Všechna tato opatření zabraňují nárůstu sebenenávisti, která by jinak po poznání „selhání“ následovala. Mají proto velkou subjektivní hodnotu.Vedou však zároveň k rozsáhlému zhoršení smyslu pro pravdu. Proto ve skutečnosti přispívají jak odcizení od „já“, tak i k velké autonomii systému pýchy.
Požadavky na sebe sama tak získávají v neurotické struktuře zásadní postavení. Jsou základem pro neurotikův pokus o realizaci svého idealizovaného sebeobrazu. Jsou tak dvojím způsobem nápomocny zvyšování odcizení od já: nutí člověka,aby falšoval své spontánní pocity a myšlenky, a vzbuzují velkou nevědomou neupřímnost. Tyto požadavky jsou také podmíněny sebenenávistí, poznání vlastní neschopnosti dostát těmto požadavkům zvedá stavidla sebenenávisti. Svým způsobem jsou všechny podoby sebenenávisti trestem za nenaplněná „měl bych“ – což je pouze jiný způsob, jak vyjádřit to, že člověk by nepociťoval žádnou sebenenávist, kdyby mohl být nadčlověkem.
(výběr z knihy K. Horneyové připravila Vanda Kuběnová a pro web laskavě přepsala sestra Roberta)

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 11. 2007 (Neděle) v 16.13 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .