Karmel Edith Steinové

Karl Frielingsdorf

Nedojde-li k vypořádání se s vlastní minulostí a zvláště se svou klíčovou pozicí, hrozí velké nebezpečí, že se negativní klíčové zkušenosti s rodiči a s primárními kontaktními osobami přenesou na současný život. To však znamená: Můj život bude více určovat minulost, než to,  že žiji  a určuji svůj život já sám. Totéž platí pro můj náboženský život a mé nevědomé obrazy Boha. Tak jsou často klíčová poselství – jako například „nesmíš žít“ nebo „nestojíš za to, abys žil a byl milován“ – projikovány na Boha a proměňovány třeba v sebezničující duchovní aktivismus, který představuje neustálé přetěžování sama sebe a může vést k psychosomatickým poruchám, k infarktům nebo k tomu, že člověk sáhne po škodlivých kompenzacích, jako je alkohol, tablety či jiné návykové prostředky. Mnozí zpozorují tento začarovaný kruh a nevědomé projekce teprve tehdy, když jsou „koncích“ se svým životem a už si neví rady. Často pak v souladu se svými klíčovými poselstvími „nestojíš za to, abys a byl milován“ nebo „nesmíš žít“, nevědomky utvářejí svůj život tak, že nevyhnutelně sklouzávají zpět do své primární klíčové pozice „nestojím za to, abych žil“ a tímto způsoben sami aktivně naplňují svá klíčová poselství.

Zde se naskýtá mimo jiné i otázka, jaký nevědomý obraz Boha má takový člověk, který životadárný příkaz lásky „Miluj svého bližního jako sebe sama“ proměňuje v smrtonostný nárok: „Miluj svého bližního nade všechno, hlavně nemiluj sebe.“ Ve většině případů to bude falešný, démonický obraz Boha smrti, který – podoben takto v dětství zakoušené matce – nedává život, ale působí smrt.

Jak je důležitá znalost vlastní klíčové pozice jako svého základního emocionálního postoje k životu, ukazují i následující zkušenosti. Asi u dvou tuctů věřících lidí, který mě v krizových situacích požádali o pomoc, bylo na první pohled jasné, jak kritéria jejich rozhodování v životě souvisí s naším tématem. Absolvovali řadu východně orientovaných meditativních kursů a prožili a objevili, co je jejich niterným středem, kde je sídlo jejich vnitřního života. Učili se pak také rozpoznávat vnitřní hlas přicházející z této hloubky a rozhodovat se podle něj. Protože očividně docházelo i k chybným rozhodnutím, hledali jsme důvody těchto omylů. Stručně řečeno: to, co považovali za vnitřní hlas, byla ve skutečnosti negativní emocionální klíčová pozice jejich dětství, kterou si nikdy neuvědomovali a která překrývala jejich vlastní jádro a nejhlubší pramen jejich života. Tak docházelo ke klamu a oni nenaslouchali – jak měli v úmyslu – Boží vůli a jeho „dobrému Duchu“, nýbrž takzvanému „zlému duchu“, konkrétně: řídili se klíčovými poselstvími svých rodičů, což mohli jasně vidět z destruktivních účinků svých rozhodnutí. Ke komplexnímu a dospělému „rozlišování duchů“ patří nejen naslouchání emocím (středu nebo vnitřnímu hlasu), nýbrž také naslouchání  „ratiu“ (rozumu a úsudku).

úryvek z knihy německého jezuity K. Frielinsdorfa, Falešné představy o Bohu, vyd. Karmelitánské nakladatelství 2010 (2. vyd.)

Tento příspěvek byl publikován dne 31. 8. 2012 (Pátek) v 10.48 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .