Vědět nebo věřit?

Úvaha inspirovaná šestými komnatami Vnitřního hradu

„…avšak duše velice dobře ví, že ji zavolal Bůh. A ví to tak dobře, že někdy, zvláště zpočátku, se celá roztřese a dokonce sténá, aniž by věděla, co ji to bolí. Cítí, že byla velice příjemně zraněna, ale nechápe jak a kdo ji zranil, dobře ale ví, že jde o vzácný dar…“

Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad (6H 2,2)

Naskýtá se otázka, jak se během putování komnatami Hradu mění naše víra.
Zdá se, že po intenzivní zkušenosti s Bohem už spíše víme, než věříme, že Bůh existuje a je s námi.

Během večera se rozproudila živá debata rozebírající ono „víme“ do větší hloubky. Pokusím se zopakovat některé postřehy. Předem se omlouvám za případnou špatnou interpretaci myšlenek kolegů a přílišné sledování vlastních myšlenek.

Rozumové poznání

Lidský rozum je určitě užitečný nástroj, ale definitivní oporu v něm nenalezneme. Bůh je pro tvrdou ruku rozumu, navlečenou do tlusté rukavice apriorního poznání, systémů pojmů a axiomů, neuchopitelný. Nepodaří se nám najít spolehlivý důkaz pro existenci Boha ani proti ní.
V nejlepším případě nám rozum dovolí přiblížit se k Bohu na určitou vzdálenost. Dále nás povede víra doplněná vnitřně téměř konzistentním, ale neúplným poznáním (naukou, teorií).

Citové poznání, zážitek

Všem lidem je patrně společná touha po Bohu. Někteří lidé to nerozpoznají a sledují zástupné cíle. Duchovně orientovaní lidé naopak cítí zcela jasné tíhnutí k nějaké dokonale milující, milované a svět přesahující bytosti. Možná už mají s Bohem mnoho citových i hmatatelných zkušeností, ale rozum je stále nutí pochybovat o spolehlivosti jejich dosavadního poznání. Proces odvrhování pochybností a nového prohlubování vztahu s Bohem by se možná dal nazvat chvěním nebo pevnou vírou.
Po zkušenosti pátých komnat duše ví, že se setkala s Bohem. Ví to určitě aspoň ve smyslu citovém. Ví to tak silně, že ani rozum už nedokáže vsouvat do vědomí žádné pochybnosti jako dřív. Přesto duše tápe, protože si během krátkého setkání nestačila Snoubence dostatečně prohlédnout. Ví, že to byl on, ale ještě ho dobře nepoznala a teď je zase sama. (Kdyby si byl začátečník tak jistý boží blízkostí jako duše v šestých komnatách, možná by se zbláznil radostí, ale ona je plná svého zranění. Je už v úplně odlišném stavu.) Duše tedy ví, že Bůh je, ale její touha stále není zcela naplněná. Nezbývá jí než opět věřit, že jednou naplněna bude.

Víra – protože

Docházíme k závěru, že rozum ani cit nás od víry neoprostí. „Vědět“ je pro náš relativní svět (plný provázaných pojmů) nejspíš příliš masivní jev. Zbývá nám věřit nebo nevěřit. A proč spíš věřit? Protože cítíme, že se věci nedějí náhodně, protože láska mezi lidmi přece musí mít nějaký vzor, protože máme svobodnou vůli… Pochybnosti se nám nevyhnou, ale s pomocí Boží víru uhájíme.

Víra – aby

Věřit můžeme i proto, aby nám náš život dával smysl, abychom se lépe orientovali ve světě: „Věřím, abych rozuměl.“ Před pochybnostmi se pak mohu bránit větou: „I kdyby Bůh nebyl, můj život bude určitě lepší, pokud ho budu žít jako věřící.“ Toto tvrzení mě vede k otázce, co vlasně od víry resp. od Boha očekávám. Chci (výměnou za víru) smysluplnou pozici ve světě, utrpení, ze kterého se lze poučit, naději na věčný život? Určitě jsou to všechno dobré motivace, ale jak se mohou jevit duši v šestých komnatách? Nevím! Tuším, že první a základní, co můžeme od Boha očekávat, je možnost zakoušet už v tomto světě jeho blízkost a lásku. (Tuto motivaci jsem objevil až při meditaci.) I při našem nejasném obrazu Boha cítíme, že v Bohu je i smysl, krása nebo radost, ale pro nás by to asi měly být až druhotné plody našeho vztahu k Němu. I Bohu je potřeba ponechat svobodu v jeho lásce a přijímat ji bez dalších podmínek. Každé naše poboční očekávání může láskyplný vztah jedině svazovat. Duše v šestých komnatách se už neohlíží po okolí, ví o blízkosti svého Pána a touží jen po jeho plné přítomnosti. Navíc, pro milujícího už otázka: „Proč věříš v existenci svého milovaného?“ vlastně postrádá smysl.

Zanechte komentář