Karmel Edith Steinové

Kathrin Horneyová

Odsuzující sebeobviňování jsou dalším projevem sebenenávisti. Většina z nich vyplývá s neúprosnou logikou z naší ústřední premisy. Nedaří-li se jedinci dosáhnout absolutní nebojácnosti, šlechetnosti, rovnováhy, volní síly atd., vynese jeho pýcha verdikt „vinen“.

Někdy je sebeobviňování namířeno proti existujícím vnitřním potížím. Může proto vypadat klamně racionálně. Člověk sám jej v každém případě považuje za zcela oprávněné. Není taková krutost koneckonců opodstatněná, protože výčitky jsou úměrné vysokým nárokům. Neurotik ve skutečnosti tyto potíže vytrhává
z kontextu a vrhá se na ně s veškerým hněvem morálního odsouzení. Bije do nich bez ohledu na míru zodpovědnosti, kterou za ně má. Ať už mohl či nemohl mít určitě pocity, myšlenky, jednat jinak, ať si toho byl či nebyl vědom, nic z toho nebere vůbec v úvahu. Neurotický problém, který je třeba zkoumat a na kterém je třeba pracovat, se tak mění ve skryté poskvrnění, které dává pacientovi nálepku člověka, pro něhož není záchrany. Pacient je například neschopen obhajovat své zájmy či názory. Vidí, že se choval zřejmě příliš smířlivě, když měl vyjádřit svůj nesouhlasný názor nebo se bránit proti vykořisťování. Fakt, že si toho správně všiml, mu lze přičíst k dobru. Mohl by to ale být i první krok k pozvolnému poznání sil, které ho nutí, aby spíše defenzivní, než aby se prosazoval. Namísto toho si pacient ve spárech destruktivních sebevýčitek nadává za to, že je „slaboch“ nebo odporný zbabělec, nebo má pocit, že jím lidé v jeho okolí pohrdají, protože je slaboch. Celý efekt jeho postřehu o sobě samém tak spočívá v tom, že má pocit „viny“ či méněcennosti a jeho snížené sebehodnocení mu ještě více ztěžuje se při následující podobné příležitosti ozvat.
Podobně může být někdo, kdo má přehnaný strach z hadů či se bojí řídit auto, dobře informován o skutečnosti, že tyto obavy mají svůj původ v nevědomých silách, nad kterými nemá kontrolu. Rozum mu říká, že odsuzovat se morálně za to, že jsem „zbabělec“, je nesmyslné. Někdy se dokonce sám se sebou stále dokola hádá, zda je
„vinen“,či „nevinen“. Nemůže však dospět k žádnému závěru, protože hádka se odehrává mezi odlišnými vrstvami jeho bytosti. Jako lidská bytost může sám sobě dovolit, aby jím cloumaly obavy. Jako božská bytost by však měl mít atributy absolutní nebojácnosti, a má-li nějaké obavy, může se pouze nenávidět a pohrdat sebou. Podobně může být spisovatel příliš inhibován na to, aby mohl tvořivě pracovat, protože různé vnitřní faktory mu dělají z práce očistec. Práce mu jde proto pomalu, potlouká se kolem nebo dělá věci, které nemají s prací nic společného. Namísto toho, aby měl soucit se svým trápením a prozkoumal ho, nadává si do líných ničemů nebo podvodníků, kteří nemají opravdový zájem o práci.
Nejčastěji se člověk obviňuje z toho, že je podvodník nebo ničema. Ne vždy se obviňuje kvůli něčemu konkrétnímu. Spíše v tomto případě cítí až následně nejasný nepříjemný pocit – pochybnosti, které se k ničemu nevztahují, někdy jsou skryté, jindy mu působí vědomou trýzeň. Někdy si uvědomuje pouze strach, kterým na sebeobviňování reaguje. Strach, že bude odhalen. Kdyby ho lidé znali lépe, věděli by, že nestojí za nic. Při následující příležitosti vyjde jeho neschopnost najevo. Lidé poznají, že se mu prostě dařilo něco předstírat, aniž by za tím byla nějaká solidní znalost. Co přesně by mohlo při bližším zkoumání nebo v nějaké zatěžkávací situaci „vyjít najevo“, zůstává nejasné. Tyto výčitky svědomí však nevystávají jen tak samy od sebe. Odkazují na úhrn existujících nevědomých předstíraných vlastností – předstírá, že je milujícím, čestným, pozorným, všeznalým, skromným člověkem. A výskyt příslušných sebeobviňování odpovídá při každé neuróze výskytu předstírání těchto vlastností. Destruktivní povaha sebeobviňování se zde projevuje i v tom, že namísto aby přisívalo ke konstruktivnímu pátrání po existenci nevědomých předstíraných vlastností, vytváří pouze pocit viny a strachu.
Jiná sebeobviňování se týkají spíše motivace k nějaké činnosti než existujících potíží. Mohou budit zdání skutečného pečlivého sebezpytování. Pouze z kontextu lze odvodit, zda chce člověk o sobě skutečně něco zjistit, zda hledá pouze chyby nebo zda dělá obojí zároveň. Tento proces je celkově komplikovaný, protože ve skutečnosti jsou naše motivy jen zřídka z čistého zlata – obvykle je k nim přimíchán některý méně ušlechtilý kov než ten, který je vidět. Zabírá-li však zlato větší část celkového objemu, můžeme naše motivy považovat za čisté. Radíme-li příteli a hlavní motivací je pro nás přátelský zájem o konstruktivní pomoc, můžeme být spokojeni. Ne tak člověk, který vězí v poutech neustálé nespokojenosti. Namítne: „Ano, poradil jsem mu, možná dokonce dobře poradil. Ale neudělal jsem to s radostí. Část mě samého nechtěla být obtěžována.“ Nebo: „Možná že jsem to udělal jenom proto, abych se cítil nad ním nadřazený abych ho popíchl, že tu situaci nezvládl lépe.“ To je zavádějící, protože v každém z těchto argumentů jsou zrnka pravdy. Nezasvěcený, ale jenom trochu moudrý člověk se někdy pokusí obavy rozptýlit. Může odvětit: „Když vezmu v úvahu všechny údaje, o kterých ses zmínil, nestačí už to, že jsi skutečně věnoval příteli dostatek času a zájmu, abys mu opravdu pomohl?“ Oběť sebenenávisti se na celou záležitost nikdy takto nepovídá. Má klapky na očích a vidí jen své chyby. Pro stromy nevidí les. I když mu pastor, přítel nebo analytik ukáže věci ze správné perspektivy, nepřesvědčí ho to. Někdy do očí bijící pravdu uzná ale v duchu si vyhradí, že to všechno udělal jenom proto, aby si dodal sebedůvěry nebo sebejistoty.
Chtěla bych shrnout vše, co bylo řečeno o neurotickém sebeobviňování a porovnat jej se zdravým svědomím. Zdravé svědomí ostražitě bdí nad těmi nejlepšími zájmy našeho pravého já. Představuje, abych užila výstižného termínu Ericha Fromma, návrat k sobě samému. Je to reakce našeho pravého já na správné či nesprávné fungování celé naší osobnosti. Sebeobviňování na druhé straně pochází z neurotické pýchy a vyjadřuje nespokojenost pyšného já s tím, že jedinec nesplňuje jeho požadavky. Sebeobviňování zde není pro pravé já, ale je zaměřeno proti němu a má v úmyslu ho zničit.
Nepříjemný pocit nebo výčitky pocházející z našeho svědomí mohou být velice konstruktivní, protože dokáží vyvolat konstruktivní sebezpytování, co jsem udělal špatně nebo proč jsem špatně reagoval, nebo nás přinutí zamyslet se dokonce nad celým způsobem života. Proces, při kterém je burcováno svědomí, se od neurotického procesu liší od samého počátku. Snažíme se pohlédnout zpříma do tváře křivdě či chybnému postoji, jichž jsme si všimli, aniž bychom je zveličovali nebo bagatelizovali. Snažíme se zjistit, co z nás za to nese zodpovědnost, a snažíme se to pozvolna nějakým schůdným způsobem překonat. Naproti tomu sebeobviňování vynáší odsuzující verdikt, protože prohlašuje celou osobnost za bezcennou. A tímto verdiktem končí. Zastavení v bodě, kdy by se mohly dát do pohybu konstruktivní síly, zapříčiňuje evidentní neplodnost sebeobviňování. Abych to zobecnila, naše svědomí je ve své podstatě amorální a ve svých důsledcích nemorální, protože člověku brání ve střízlivém hodnocení stávajících potíží a narušuje tak jeho růst.

Za třetí se sebenenávist projevuje v pohrdání sebou samým. Používám tento výraz jako všeobecný termín pro různé způsoby podkopávání sebedůvěry: podceňování se, sebeponižování, pochybování o sobě, zesměšňování sebe samého.Rozdíl mezi pohrdáním sebou samým a sebeobviňováním je velmi jemný. Zajisté nelze vždy říci, zda jsou pocity viny následkem výčitek, nebo zda se člověk cítí méněcenný bezcenný nebo opovrženíhodný v důsledku sebeponižování. V těchto případech můžeme s určitostí říci pouze tolik, že se jedná o způsoby jak ničit sama sebe. Přesto existují ve fungování těchto dvou forem sebenenávisti značné rozdíly. Pohrdání sebou samým je namířeno hlavně proti jakémukoli úsilí o nápravu nebo pokrop. V míře uvědomování si pohrdání sebou samým existují velké rozdíly. Důvody, proč tomu tak je, pochopíme později. Pohrdání sebou samým se může skrývat za chladnou maskou arogance. V některých případech ho však pacient pociťuje a jasně vyjadřuje. Jedna atraktivní dívka se například přistihla, jak si, když si chtěla ve společnosti přepudrovat nos, říkala: „Jak směšné. Ošklivé káčátko se snaží vypadat hezky.“ Jindy si jeden inteligentní muž zaujatý jistým psychologickým problémem, o němž by rád něco napsal, říkal: „Ty domýšlivý osle, co tě opravňuje myslet si, že dokážeš napsat práci o čemkoli.“ Bylo by mylné myslet si, že lidé vyjadřující se o sobě tak otevřeně v sarkastických komentářích si vždy cele uvědomují, co tyto komentáře znamenají. Jiné takto upřímné komentáře nemusí být jednoznačně zlomyslné – mohou být vskutku vtipné a humorné. Jak jsem již uvedla dříve, je celkem obtížné komentáře hodnotit. Mohou být výrazem osvobozování od dusivé pýchy, ale mohou být i nevědomým opatřením, jak si zachovat tvář. Vyjádřeno explicitněji: mohou chránit pýchu a celého člověka, aby pohrdání sebou samým nepodlehl.

Takové postoje lze pozorovat celkem často a lidé je někdy schvalují jako „ skromnost“ – i neurotik sám je tak někdy pociťuje. Člověk, který se právě dobře postaral o nemocného příbuzného, si někdy myslí nebo říká: „ To je to nejmenší, co jsem mohl udělat.“ Jiný člověk bagatelizuje chválu, že je dobrým vypravěčem, a myslí si: „Dělám to jenom proto, abych učinil dojem na lidi.“ Lékař někdy považuje pacientovo vyléčení za šťastnou náhodu nebo ho připisuje pacientově vitalitě. V opačném případě, kdy se pacient nelepší, si však myslí, že je to jeho vina. Ačkoli sebepohrdání nemusí být viditelné, různé doprovodné obavy jsou často pro ostatní lidi zřetelné. Mnozí dobře informovaní lidé nepromluví v diskusi, protože se bojí, že by působili směšně. Přirozeně že takové popření či pochybnosti o vlastních kladech a schopnostech jsou pro rozvoj či obnovu sebedůvěry škodlivé.

A konečně se sebepohrdání projevuje nevybíravým i jemnějším způsobem v celém chování. Lidé si někdy dostatečně necení svého času, vykonané práce, kterou je třeba udělat, svých přání, názorů, přesvědčení. Do stejně skupiny patří i ti, kteří evidentně ztratili schopnost brát vážně cokoli, co dělají, říkají nebo cítí, a žasnou, jestliže je ostatní berou vážně. Vytvářejí si cynický postoj k sobě, který se může v širším slova smyslu rozšířit na celý svět. Viditelněji se pohrdání sebou samým projevuje v poníženém, servilním nebo omluvném chování.

(vybrala: Vanda Kuběnová, přepsala: sestra Roberta)

Tento příspěvek byl publikován dne 8. 12. 2007 (Sobota) v 13.00 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .