Karmel Edith Steinové

11.10. 1993 Tomáš Halík nás dnes vybídnul, abychom si vedli „duchovní deník“. Jen tak před spaním projít si den, takový, jaký byl a pokoušet se v něm hledat (boží) oslovení. Uvažuju o tom, že bych letos začala pravidelně docházet k Salvátorovi na katechismus.
Halík se ptal, s jakým úmyslem tedy přicházím: vylezlo ze mě cosi, jakože pokřtěná sice jsem, ale to je asi tak všechno, k Salvátorovi docházím asi rok, ale myslím, že dál už takhle nemůžu jít sama, nestačím si. Studuju druhý ročník filozofické fakulty, češtinu, jednoobor. K přijímání? Snad, nevím, jestli už nastal ten správný okamžik, nejspíše ano.

Je nás asi 30-40, většina se chce nechat pokřtít, několik nás tu je zatím kvůli přijímání, další pro informaci. Scházet se budeme v pondělky v sedm večer, asi na hodinu a půl. Začínáme probírat nový katechismus, Halík překládá přímo z německého vydání: „spíše víme, co Bůh není než co je“, Tomáš Akvinský. Mluví klidně a jasně formuluje své myšlenky, během výkladu nepřestává očima sledovat své posluchače, na každou poznámku, otázku pozitivně reaguje, umí ji ocenit, aniž by ovšem z druhého dělal slabomyslného pitomce. Je zajímavé, jak se u něho skloubilo civilní vystupování s duchovností, kterou vyzařuje. Žádná povrchnost, žádná odcizená dogmatika.

/…/

17.10. /…/ Měla jsem komusi zavolat a oznámit, že jsem se vpořádku vrátila do Prahy, místo toho jsem běžela na osmou k Salvátorovi. Mám teď pocit viny z toho, že jsem namísto něčeho jiného byla v kostele. Od kolegy řečtináře jsem dostala po mši otázku, jestli prý teda jako budu konvertita, když, pokřtěná evangelička chodím na katolický katechismus. On to myslel asi čistě informativně, mně se to dotklo. Nevím. Kdybych si tak byla jistá!

Pokračuju ovšem v četbě skvělé knihy, Augustinových Vyznání. Je strhující a těžká! Ve vlaku jsem dočetla Fromma, Budete jako bohové a Šaldovu Analysu. Ale nedopsala jsem slíbenou recenzi pro LtN, budu mít dneska těžké usínání.

19.10. Nevím, co se mnou po škole bude, nemám v tom směru nijak velké výčitky – jde přeci o formaci osobnosti, nejdříve musím něco umět, a pak je jedno, v jaké instituci, u jakého stolu to budu dělat.

Ráno jsem narychlo přepsala recenzi, vyřídila na úřadě nedoplatek za plyn. Přednášky, Brabec, Hausenblas, oběd v Bráníku a pak ještě Machovec a v Literární kavárně s Markétou. Machovec se domnívá, že Halík bude jeho nástupcem na fakultě: jako on na pomezí náboženství a filozofie.

Koupila jsem si katechismus a výklad Nového Zákona. /…/
25.10. V dílčích otázkách mám možná rozhodnuto. Od Salvátora jsem dnes odcházela udivená: myslela jsem si dosud, že v mnohých otázkách jsem velice pozadu za ostatními (Věřím já v Boha? Ano, o tom nemám pochyb – kdyby se mě někdo takto ptal. Ale kdyby se zeptal: Jsi si tím jistá?). A vidím, že dobrá třetina lidí má ještě mnohem více pochybností a otevřených otázek. Mám tu najednou spoustu témat k promýšlení: např. Halík tvrdí, že hlavní význam pisteuó je „věřím, důvěřuji někomu“ – a z hodin řečtiny na fakultě u evangelíků, kam chodím, jsem si odnesla, že důraz je právě na neosobnost a bezvazebnost toho slovesa. Prostě, že věřím, důvěřuji, až druhotně je důležité komu nebo v co. Anebo to mám od Machovce, budu si muset projít poznámky z jeho přednášek.

15.11. Poslední dobou všude jen běhám, anebo přímo chodím pozdě. Test z obecné lingvistiky, schůzka a nečekaný oběd s L., seminář ineditní literatury, ze kterého jsem odspěchala do Klementina kvůli T.B., po Literární kavárně na přednášku do Emauz o symbolech a obrazech v psychoterapii (studuju přeci také psychoterapeutickou fakultu), ale z té jsem odešla dříve, abych stihla katechismus. Měl ho dnes Jandourek, Halík bude k dispozici až zítra, kdyby snad někdo potřeboval rozhovor. Jandourkovi je 27 let, s vychrtlou postavou, propadlými tvářemi a výraznými očními důlky – až na ty hubené žilnaté ruce vypadá trochu jako zchátralé děcko. Tedy jen zvnějšku.)

S Halíkem mám skutečně domluvený rozhovor, na příští pondělí. Témata hovoru?
Proč chci jít po té cestě?

/…/ Zatím při mši prožívám jakousi katarzi, omilostnění své každodenní špatnosti, aspoň tak to vnímám.

26.12. Zpátky od rodičů. Starosti. Co s tím vším? Na půlnoční jsme šli s P.Š., do bludovického kostela, lidí tam ale nebylo o nic méně než loni ve městském kostele. Poprvé jsme s Pavlem, který je evangelík, mluvili o tom, proč začal studovat teologii, o jeho vyznání a poznání Boha. Nevěděla jsem, že šel na fakultu přes nevůli rodičů, on říká jemně nevážně, že šel „za hlasem srdce“.

Cesta a povídání s Pavlem bylo na celé té půlnoční asi nejzajímavější, pan farář totiž horlil proti těm, co berou víru v Boha jako zábavu.

S tátou jsem se rozhádali na víře, naději a lásce, křesťanství a Bohu. Jaká svoboda a tolerance, když je to přesně stejně urputné hájení vlastního stanoviska, idejí a ideologií jako vyčítá těm bigotním katolickým fanatikům?? No i tak je to pokrok, že spolu vůbec o těch tématech už mluvíme, Bohu díky.

8.1. 1994 Dokončila jsem knihovnu. A začínám konečně pracovat, jak jsem už dlouho měla: seminárka o Feuerbachovi, snad i k tomu Třešňákovi nakonec něco vznikne, doháním španělštinu, čtu Škvoreckého. Měla jsem už hrůzu z té duševní neschopnosti: ještě včera jsem zírala do nějakého textu a věděla, že to prostě vůbec nechápu – a měla bych. Ta hrůza teď mizí, neboť pracuju.
9.1. „Trojího je člověku potřeba ke spáse: vědět, v co má věřit, vědět, co má žádat, a vědět, co má činit.“ Tomáš Akvinský.

Zato Feurbach mě popuzuje svým sebevědomím: zakládá vše na tom, že něco není – popře zkušenost a vůbec ho podezírám, jestli se prostě jen nechtěl co nejvíce vymezit od Hegela.

Doučuju katechismus Petra O., který teď několikrát chyběl. Sama jsem tak viděla ten rozdíl mezi tím, co jsem skutečně přijala za své a co jsem vstřebala jenom jako zajímavou informaci od Halíka.

1.2. Pohádali jsme se a téměř rozešli s L., takže se dočasně můžu věnovat jiným problémům: vstoupím tedy do katolické církve? Se vším všudy? Varianta špatné katoličky se mi samozřejmě protiví. Nejméně do Velikonoc se totiž budeme každý sám do svého deníčku užírat nespokojeností se stavem toho druhého.

15.2. Už zase vnímám hudbu, jsem schopná s ní a v ní pobývat, ovlivňuje v dobrém slova smyslu moji náladu. Včera byla Popeleční středa: „Čiň pokání a věř evangeliu!.“ Hledám biřmovacího kmotra. Dokonce už mě napadl i Rejzek, vídávám ho první čtvrtky mezi zpěváky u Salvátora. Protože kdo? Všichni kandidáti nejsou tak úplně přijatelní: L. ne, podobně i další přátelé, o kterých vím, že mají něco s katolíky. Koho bych za kmotra ráda? Někoho, kdo by mě skutečně trochu učil a radil ve víře. Josef je ale až v Olomouci, Pavel je evangelík a tak bych mohla pokračovat…

1.3. Bolí mě hlava a mám cosi jako mžitky před očima, ale přednášku ze sociologie náboženství jsem si ujít nenechala. Honza Jandourek mi půjčil své zápisky z prvního semestru. Dělá si poznámky podobným stylem, má ale stabilní, ba uklidňující písmo, bez výrazného sklonu a píše vlastně pomalu.

Odpoledne jsem ovšem dostala vynadáno, budu tu sama, L. odjíždí do Budapešti, Jakub zpátky k rodičům, co když mi bude hůře? Odpovědnost! Zbyla mi po návštěvě za oknem růže, na stole vitamíny, léky. Ležím tedy poslušně, čtu Anselma Grüna, konečně i Fráňu Šrámka, odpovídám na dopisy. Zítra ovšem stejně na přednášky musím a k Salvátorovi míním jít večer taky. – Já vím, že asi moc spěchám, jako bych prostě musela to všecko vstřebat hned, teď, jako by šlo skutečně o život.

3.3. Děkuji ti, Pane, za Tvou pomoc a za světlo na cestě k tobě, za nový klid a za poznání a prostím, abys mi ukazoval cestu k Tobě skrze tvého Syna, Ježíše Krista.

Je první čtvrtek v novém měsíci, mluvila jsem s otcem Halíkem o událostech minulého období a co si představuju dále. Vkládám se do rukou Božích a když právě Jeho žádám o pomoc, nemůžu si stěžovat, že by se mi jí nedostávalo. Ad punctum biřmování: proč ne, u Salvátora stejně bude až o Letnicích, do té doby se uvidí, zda je ten vývoj stabilní. Snad se tedy neliší naše představy o stabilitě.

Krista nosíme nejhlouběji v sobě.

6.3. Večer u charismatiků: obdivuju jejich volnost projevu, jsem za tu zkušenost vděčná. Odpoledne předtím jsem se ovšem znovu pokoušela o poctivý růženec, trvalo to téměř hodinu, přineslo to uvolnění a radost.

13.3. Předevčírem na břevnovském pohřbu K. K. Připomínal spíš demonstraci než pohřeb. Modlila jsem se za to, co už nebylo řečeno, nechápu, jak mě může tak zasáhnout ztráta vlastně dost vzdáleného známého – co budu dělat, až dojde na mnohem bližší lidi?

Jako bych neslyšela celkový kontext, uvízla ve mně zlost na některé L. dnešní názory: podle něj žádný filozofický systém nevytvořila žena, žena nevymyslela žádný vynález atd – jen se na té lokomotivě veze. Ba ženy ani nestvořily církevní organizaci a vůbec ty právě vysvěcené anglikánky – žena nemá být kněz.

K tomu ještě ve vlaku spor o reinkarnaci s jakýmsi malířem mystických obrazů, pravoslavným prý, viděl u mě Martina Bubera (pro mě to je teď klíčová kniha, úplně mě vtáhla do svého světa: svět vztahu já-ty teď je nějak i mezi mnou a slovy té knihy, Buberovy myšlenky mně velice zasáhly, mám z toho kontaktu velikou radost).
Následovala dlouhá noční debata s tatínkem, začala Husem a přes morálku a reinkarnaci došli jsme k dnešní církvi a zpovědi a všem ostatním podle něj zbytečným záležitostem. Je to prostě skutečně opium lidu to náboženství, už mě prostě dostali, teď už budu jako jedna naše známá adventistka… Snažíme se navzájem rozšířit zúžený obzor toho druhého, což bývá tragikomické, protože nám oběma strašně záleží na tom, abychom druhého přesvědčili o svém.

Ovšem vidím, že přeci jen to každodenní čtení z Písma přináší nějaké plody, že už se začínám trochu orientovat i v „pramenech“ a vybavují se mi konkrétní příběhy nebo citáty. Mně to přijde právě tak důležité jako naučit se Credo nebo Sanctus zpaměti (v Krédu se stejně pořád jetě zadrhávám u toho „který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, svělo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha“, protože to rozlišení „zrozený“ a „stvořený“ asi ještě úplně nechápu).

p.s.

Tento text, vyňatý z deníku jedné dávné salvátorské studentky, by chtěl být případným povzbuzením pro ty, kdo právě začínají svou katechumenátní cestu u Nejsv. Salvátora. Con simpatia sd.

Tento příspěvek byl publikován dne 9. 12. 2007 (Neděle) v 16.36 v rubrice Deníky z cest. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .