Antonio Sicari
Před lety v Lurdech konvertoval známý ateistický lékař Alexis Carrel, poté, se mu před očima uzdravil člověk, kterého on sám diagnostikoval jako nevyléčitelně nemocného. Carrel později dokonce napsal knihu o modlitbě. Najdeme v ní toto: „Kdo se opravdu modlí, modlitba má na jeho oganismus vliv srovnatelný s působením endokrinního systému, např. štítné žlázy nebo nadledvinek. Smysl pro posvátno je srovnatelný s naší potřebou kyslíku a modlitba je srovnatelná s dýcháním.“
O něčem takovém ale lidé ví už dávno.
Kdo se zabývá dějinami církve a životem modlitby, všimne si, že jak první křesťanští mniši, tak i řada současných řeholních komunit se zcela vážně zabývá dýcháním v modlitbě. Tak sv. Antonín Poustevník byl zvyklý zdravit své druhy v poušti pozdravem „Dýchejte Krista.“
První mniši také vynalezli krátkou modlitební formuli „Pane Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným“, která se měla opakovat v rytmu dechu. Sv. Jan Klimak své žáky učil: „Je třeba, aby vzpomínka na Krista byla úzce spojená s tvým dechem, tak poznáš tajemství vnitřního pokoje.“ Sv. Ignác ve svých exerciciích píše: „je třeba zavřít oči a dívat se na Ježíše ve svém srdci a modlit se v duchu při každém nádechu nebo vdechnutí, přičemž se vysloví jedno slovo Otčenáše nebo jiné modlitby.“ Také v žalmech najdeme po každé půlce verše hvězdičku, která nás má upozornit „tady se máš nadechnout“ a připomenout, že dýchání je součástí modlitby.
Nejde pouze o určitý technický návod, jak na to. V Písmu je řeč o dechu člověka často úzce spojena s pojednáním o Duchu svatém. Jméno, kterým nazýváme třetí osobu Nejsv. Trojice (Osoba-Dar, Osoba-Láska), bychom totiž mohli přeložit (z hebrejštiny nebo z řečtiny) také výrazem „svatý Dech“, „svaté Vanutí“ – bylo by to totéž.
Vzpomenete si, jak Písmo líčí stvoření? Od počátku tu je Boží Duch (jeho plodný Dech lásky), který rozehřívá beztvarou hmotu, a tak se rodí život. Když je tvořen člověk, je tu ještě výraznější obraz: Bůh bere do svých rukou bláto (a sv. Irenej komentuje „A toto bláto se v Božích rukou chvělo štěstím“) a s péčí ho hněte, moudře a laskavě mu dává tvar, pak ho přibliží ke své tváři a dechne na něj.
Člověk je stvořený k Božímu obrazu a podobě a je jím od první chvíle své „biologické“ existence, kdy začal dýchat: i každý jednotlivý dech je utvořen k obrazu Božího Dechu.
Jeden dávný exegeta k tomu dodával: „Jako se plamen zápalky prudce zmocní připraveného dříví, tak se Boží dech zmocnil plic člověka a vštípil jim rytmus přicházení a odcházení dechu, dýchání. Dokud kořen Božího dechu nebude vyrván z jeho plic, člověk zůstává živý.“
pokračování příště
z it. originálu uveřejněného na stránkách MEC (Movimento ecclesiale carmelitano, laického hnutí věřících, kteří se nechávají inspirovat spiritualitou Karmelu) přeložila sd.