Modlitba a dech II.
Antonio Sicari (pokračování)
Dech Ježíšův
Dech je naším životem, v dýchání jsou obsaženy všechny zákonitosti hmotného i duchovního života. V jednom trochu zvláštním textu neznámého autora, který však obsahuje zajímavé postřehy, jsem četla: „Plíce vědí, že je třeba dýchat a poslouchají. Cítí svoji chudobu a proto přijímají vdechnutí. Milují čistotu a proto nechávají vzduch vyjít z těla ven. Samotný proces dýchání nás učí poslušnosti, chudobě a čistotě. Jsou v něm obsaženy hlavní zákony milosti.
A co teprve dech Božího Syna, který přišel mezi nás a jeho lidském dýchání s sebou přineslo vylití „Božího Ducha“ na lidstvo a celou zem! V evangeliu je tato událost spojena s Ježíšovou smrtí na kříži: Ježíš nejprve sklonil hlavu a vydechl (doslovně: odevzdal) svého ducha. Při umírání je tomu ale obvykle naopak: umírající nejprve vydechne a pak se mu hlava skloní na prsa. Co tím evangelista Jan chtěl říci? U pat kříže stojí církev, která Ježíše miluje (je tam Marie, milovaný učedník a ženy, které ho nikdy neopustily) a právě na ni Ježíš vydechuje svůj poslední dech. Pro lásku žil, láskou dýchal celý jeho život, pro lásku, aby ji sdílel, vydechl svůj poslední dech.
Poslední Ježíšův dech je chvílí, v níž je nám darován Duch svatý. Na tuto scénu navazuje večer po vzkříšení, kdy Ježíš přichází mezi učedníky do večeřadla a nachází je plné strachu a úzkosti. Ježíš je zdraví. „Pokoj vám!“ a dýchá na ně se slovy „Přijměte Ducha svatého, komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny a komu je neodpustíte, nebudou odpuštěny.“ Vzkříšený Ježíš tak téměř opakuje gesto Stvořitele na počátku dějin a dává možnost nového života.
Když pak apoštolové budou popisovat svou křesťanskou identitu, řeknou: „Bůh do našich srdcí seslal dech svého Syna, který v nás křičí „Abba! Otče!“ (Gal 4,6) a budou tvrdit, že v tom spočívá jejich modlitba, modlitba, která je nepřerušená a právě tak podstatná jako je samotné dýchání.
Abychom pochopili, co je základ křesťanské modlitby, stačí, když se podíváme na miminko: rodiče, kteří ho pozorují, ho po celé dlouhé dny vidí jen dýchat, vydávat neartikulované zvuky než konečně z něj vyjde dech se zvukem nesoucím první zřetelná slova: máma, táta.
Když dítě přichází na svět, jeho dech je spojen s pláčem a křikem, ve snaze přijmout do sebe a vydat dech života. Je to však všemi očekávaný dech a volání, kterými vyjadřuje svoji sounáležitost a lásku k životu. Rodiče i Bůh nedočkavě čekají na toto první nadechnutí. Pavel říká, že takto jsme stvořeni: Duch uvnitř nás touží vyslovit otcovské jméno, určené Bohu.
z it. originálu přeložila a upravila sd
Tento příspěvek byl publikován
dne 13. 7. 2013 (Sobota) v 9.12 v rubrice Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
