Bohuslav Reynek: Modlitba
Pane, myslím na chvíli, až se tato země promění,
až budem bez břemen a věčným světlem oděni,
až nás prsy utěšení mlékem pokoje nasytí,
až budem odpočívati, radostmi přikryti…
Takovým je sladký večer, v zrcadle vše to již duše má vidí.
Ale vidí a nemá – nerozsvíceny chodí tváře lidí,
jenom oblaka a země, vody, pláním lásky Tvé jsou nasáty,
a chci-li se těšit bezelstně, mohu jen se zvířaty…
Pohleď jak se hlady, prázdnotou a zarytostí třeseme:
proto, Bože, úpěnlivě prosí Tebe srdce mé,
prosím Tebe pro lásku, již chabou k Tobě mám,
duše naše údové jsou Tvoji, živý jsme a bolestný tvůj chrám:
Bože, nechoď, nechoď již tak zbědován!
Tento příspěvek byl publikován
dne 28. 12. 2007 (Pátek) v 14.51 v rubrice Poezie a příbuzná tvorba.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
