Modlitba a dech III.
Antonio Sicari
Když řekneme, že modlitba má být jako dýchání, zní to jako pouhá fráze, ale položme si vážně otázku, kdy se v nás začíná formovat modlitba. Odpověď, která by navazovala na biblické poselství, by měla znít „už tehdy, když dýchám.“ Dýchat znamená volat po životě, dýchání je dar, který nám Bůh dává minutu za minutou od chvíle, kdy nás stvořil. To je naše základní modlitba – modlitba a dech spolu souvisí. My si toho nemusíme ani být vědomi, ale světci to zakoušeli a byli tím fascinováni. Zpočátku podobně jako my s námahou hromadili různé úkony zbožnosti, násobili počet modliteb, přidávali střelné modlitby, učili se obracet své myšlenky k Bohu, a pak si postupně uvědomili, že modlitba je jako dech. Přáli si, aby Bohu patřil i každý jejich nádech a výdech a rostlo v nich vědomí, že obsah posledního dechu (když ho Bůh přijme zpět), by neměl být než zvolání Ježíšova jména, vzdech naplění touhou po nebeském Otce.
Nemám kdovíjak hlubokou zkušenost modlitby. Ale poslechl jsem jednoho moudrého člověka, který mi řekl: „Jestli se chceš naučit modlit, snaž se využít to, čemu obvykle říkáme „ztráta času“, drobné denn chvíle, kdy na někoho čekáme, když někam jedeme autem nebo v tramvaji– naplň tyhle doby modlitbou a dovol, aby se ze ztráty času stalo něco plodného.“
Nestálo mě to až tolik úsilí. Jen to chtělo trochu vytrvalosti. Teď se mi stává, že když se někdy uprostřed noci probudím, první, co mě napadne, je „Zdrávas, Maria…“, „Otče náš…“
Je to dost automatické, takže ani nijak zvlášť záslužné, ale Bohu je možné nabídnout i takhle drobnou a automatickou věc, když zrovna nejsme schopni udělat nic lepšího. Proč se má náš rozum skoro instinktivně zabývat hloupostmi? Proč musí naše představy přebíhat sem a tam? Jedno i druhé je určitý návyk, tak proč radši nemít takový návyk, který mi pomáhá dýchat v Bohu?
Pro světce bylo důležité plné vědomí: Bůh si zaslouží každý náš dech, protože nám dává každý náš dech. Každý náš dech je jeho. Naše vědomí, že každý náš dech má být vzdechem po Bohu, může růst. A když je toto naše vědomí zcela jasné a zvykli jsme si tak žít, stali se z nás lidé modlitby.
z it. originálu přeložila a upravila sd
Tento příspěvek byl publikován
dne 9. 10. 2013 (Středa) v 11.48 v rubrice Karmelitánská témata, Modlitba, kontemplace.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
