Karmel Edith Steinové

Námitky nezkušených

Nezkušení v duchovních věcech mívají ohledně našeho postupu mnoho dotazů a pochyb, protože ho redukují na tvrzení, že se nesmí na nic myslet. Říkají: máme-li svého ducha hluboko utišit a ponořit v mlčení, rozumí se samo sebou, že při tom nemyslíme, takže by se mohlo citovat satirické rčení: nula z nuly pojde, pročež nicota nevede k ničemu.

Tak se snaží neduchovní lidé hanobit svaté cvičení. Tu bychom mohli s Řehořem Naziánským odpovědět: „I když každý chválí svůj způsob modlitby, nemá nikdo právo pohrdavě mluvit o způsobech modlitby, které nezná.“

Ti, kdo kontemplují, nevidí dokonalost v tom, že nemyslí na nic, vždyť potom by byli spícími, kteří nesní, a omdlévající lidé by byli dokonalí. Když ti tedy někdo vypráví, že je dobré na nic nemyslet, rozuměj, že se to radí jen začátečníkům, aby se učili zbavovat roztržitosti a obracet se pokorně k Bohu.

Ti, kdo jdou cestou kontemplace, se snaží především o oživení své lásky k Bohu, zralé lásky, která mluví sama za sebe. Nepotřebují k tomu hledat nějaké důvody, ne protože by bylo takové hledání špatné, ale protože se rozhodli a jsou odhodláni milovat Boha nade všecko a pozvednout svou duši k onomu nejvyššímu dobru, které je stále tryskajícím pramenem lásky.

Zkušení vědí, že je rozdíl, zda někdo usiluje o poznání, či zda miluje. A i když nemůžeme milovat, čemu nerozumíme, stačí přece, že se po léta setkáváme s Bohem vírou, abychom byli přesvědčeni, že jen On je hoden, aby byl milován kvůli sobě samému. Proto se uchylujeme do svého srdce, kde usebráni cítíme, že je přítomen a že ho můžeme milovat; vždyť v přítomnosti svého přítele také nepřemýšlíme jak ho milujeme. Přemítání se dostaví až potom. Rozum se tu přestane namáhat a vystoupí velmi mocná touha a cit a dá povstat lásce. Když se tedy modlící zcela ponoří do Boží přítomnosti, nepotřebuje hledat důvody k milování toho, který je sám Láskou. Spíše řekne, že všechny tyto důvody byly dávno vysloveny a že on jedná podle nich jako umělec, který aplikuje pravidla svého umění aniž by o nich přemýšlel.

Vidíš tedy, že „nemyšlení“ je více, než se na první pohled zdá a že se v jádře nedá vysvětlit, co to je, protože také Bůh, k němuž směřuje, je nevysvětlitelný. Chtěl bych ti dokonce říci, že toto „nepřemítání“ je přemítáním o všem, neboť bez těkavých myšlenek tu myslíme na Toho, který je vším pro svou podivuhodnou vznešenost. … Konečně je toto „nepřemítání“, jakkoliv je prosté, odevzdáním se Bohu, neboť člověk se uvolňuje a osvobozuje, aby se srdcem pozvedl z Bohu, který je chce mít celé a nerozdělené.

Tento způsob modlení ti nemá připadat méně dobrý proto, že jej může pěstovat i antický filozof nebo žid, neboť pak by ses mohl pohoršovat i nad dávnými křesťanskými zvyky. Nesmíš si totiž myslet, že dobrá věc se ztrácí tím, že se jí účastní dobří i špatní; nikomu se nevyhýbá a přitom si uchovává svou hodnotu.

Tento příspěvek byl publikován dne 20. 1. 2008 (Neděle) v 10.37 v rubrice Modlitba, kontemplace. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .