R. M. Rilke
Samota jest jako déšť.
Od moře stoupá k večerům;
z rovin dalekých a odlehlých jde k nebi,
jež ji vždycky má,
A teprv z nebe padá na města.
Prší k zemi v hodinách svítání,
když k jitru hledí všechny ulice
a těla, která ničeho nenašla
zklamaná a smutná od sebe upouštějí;
a když lidé‚ vzájemně se nenávidějící
v jednom loži spolu nuceni jsou spát:
tu samota jde jako říční proud.
přel. Jakub Deml