Fejetonový věk
Herman Hesse
„Upřímně řečeno, ono období známe velmi špatně, přestože je půdou, z ních vyrostlo téměř všechno, co dnes tvoří znaky našeho duchovního života. Podle Ziegenhalsse to byla doba v obzvláštní míře „měsťácká“ a dalekosáhle holdovala individulismu, jestliže my, abychom naznačili její atmosféru, uvádíme některé její rysy podle Ziegenhalssovy prezentace, pak s jistotou víme alespoň jedno, totiž že si tyto rysy nevymyslel a nezaznamenal je s nějakým nadměrným přeháněním, vždyť tento velký vědec vše doložil ohromným množstvím literárních i jiných dokumentů. /…/
Musíme přiznat, že nejsme s to podat jednoznačnou definici oněch produktů, podle nichž ono období nazýváme, totiž „fejetonů“. Jak se zdá, byly jakožto obzvláště oblíbená část obsahu denního tisku vyráběny po milionech, tvořily hlavní potravu vzděláníchtivých čtenářů, referovaly či spíše „rozprávěly o tisícerých předmětech sféry vědění a, jeví se to tak, ti chytřejší z fejetonistů si ze své vlastní práce často tropili žerty, alespoň Ziegenhalss přiznává, že narazil na velký počet takových prací, u nichž, protože by jinak byly zcela nepochopitelné, se kloní k výkladu, že jde o sebepersifláž jejich autorů. Je zřejmě možné, že do těchto průmyslově vyráběných článků byla vložena spousta ironie a sebeironie, k jejich pochopení by se teprve musel znovu nalézt klíč. /…/ Oblíbeným obsahem oněch článků bývaly anekdoty ze života proslulých mužů a žen a jejich korespondence, tituly zněly třeba „Fridrich Nietzsche a ženská móda kolem roku 1870“ nebo „Oblíbená jídla skladatele Rossiniho“ či „Úloha psíka mazlíčka v životě velkých kurtizán“ a tak podobně. Dále byly v oblibě historizující úvahy k aktuálním látkám rozhovorů zámožných lidí, například „Sen o výrobě umělého zlata v průběhu staletí“ anebo „Pokusy k chemicko-fyzikálnímu ovlivňování povětrnosti“ a stovky obdobných věcí. Když čteme Ziegenhalssem uváděné tituly takovýchto klábosů, náš údiv se ani tak netýká toho, že existovali lidé hltající je coby denní četbu, jako spíše faktu, že i renomovaní autoři s úrovní a dobrým předběžnýmvzděláním pomáhali „obsluhovat“ tuto obrovskou spotřebu nicotných zajímavůstek, jak přiznačně zněl výraz pro tuto činnost: ten výraz ostatně označuje i tehdejší vztah člověka k stroji. Občas byly obzvláště oblíbené dotazy k známým osobnostem o aktuálních problémech dnes, čemuž Ziegenhalss věnuje jednu zvláštní kapitolu, a kdy se například proslulí chemici či klavírní virtuozové vyjadřovali k politice a oblíbení herci, tanečníci, gymnasti, letci anebo i básníci k prospěšnosti či nevýhodám staromládenectví, k domnělým příčinám finančních krizí atakdále. Šlo přitom jedině o to, aby se spojilo nějaké známé jméno s některým právě aktuálním tématem: čtenář nechť si sám u Ziegenhalsse vyhledá do značné míry frapantní příklady, uvádí jich stovky. Jak řečeno, příměsí celé této agilnosti byl pravděpodobně velký kus ironie, možná to byla ironie dokonce démonická, zoufáalá, jen velmi obtížně jsme s to se zde nějak vcítit; avšak velké množství těch, kdo tehdy byli zjevně nápadně četbychtiví, přijímalo bezpochyby všechny ty groteskní věci s důvěřivou vážnosti. Změnil-li nějaký slavný obraz svého majitele, byl-li vydražován nějaký vzácný rukopis, shořel-li nějaký starý zámek, byl-li nositel starého šlechtického jména zapleten do nějakého skandálu, pak se čtenáři v celých tisících fejetonů nedovídali snad jen tyto skutečnosti, nýbrž už téhož dne či nanejvýš pozítří se jim dostávalo navíc spousty anekdotického, historického, psychologické, erotického a jiného materiálu k danému případu, nad každou denní událostí se vyléval příval horlivých pisálkovských mazanic, a prezentace, třídění a formulace všech těchto sdělení veskrze nesly pečeť překotně a nezodpovědně vyrobeného masového zboží. Ostatně, jak se zdá, k fejetonu patřily i určité hry, k nimž bylo čtenářstvo dokonce podněcováno a jimiž se zaktivovalo jeho přesycování vědomostmi, pojednává o tom dlouhá Ziegenhalssova poznámka o prazvláštním tématu „křížovka“. Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných dhvílích a hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle určitých pravidel. Varujeme se toho, abychom na to pohlíželi pouze z aspektu směšnosti a pošetilosti, a hodnáme se zdržet veškerého posměchu v té věci. Ti lidé se svými dětskými hádankovitými hradi a vzdělávacími články nebyli totiž nikterak bezelstné děti či hraví požitkáři, spíše se asi úzkostně krčili uprostřed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co nejbezstarostnějšího světa zdání. Vytrvale se učili řídit automobily, hrát obtížné karetní hry a snivě se věnovali luštění křížovek – neboť byli téměř bez ochrany vystaveni smrti, strachu, bolesti, hladu, církve už je nedokázaly utěšit, neradil jim duch. Načetli se tolika pojednání a vyposlechli tolik přednášek, a přitom si nedopřáli času a námahy, aby se posílili proti strachu, aby v sobě překonávali úzkost ze smrti; těkavě žili jen tak nazdařbůh a nevěřili v žádný zítřek.“
úryvek z románu H. Hesse Hra se skleněnými perlami (přel.V. Slezák, Volvox Globator 1996), s. 12-16.
Tento příspěvek byl publikován
dne 15. 1. 2008 (Úterý) v 14.26 v rubrice Kultura.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
15.1.2008 v 18.00
Moc se toho nezměnilo. Proč? Proč jim už neradil duch? Protože měli slabou víru? Proč měli slabou víru? Možná proto, že kolem sebe viděli málo lidí, kteří by měli tolik víry v Boha, aby v něho uvěřili. A tak radši věříme lidem a později už po zklamáních ani těm ne. A pak se cítíme ohroženi tak jak je výše uvedeno a abychom zapomněli čteme fejetony a luštíme křížovky a nevěříme v zítřek. A pokud máme naději, tak ji hledáme v horoskopech, v kartách, v různých věštbách a čekáme, že konečně přijde den a my budeme , co budeme? Pro člověka s vírou v Boha je to tak snadné. Bůh je teď tady v tomto okamžiku. Je to tak prosté, proč to nevidíme?
23.1.2008 v 22.38
Milé sestry, díky za Vaše informace a přehledně zpracovanou www stránku. Bůh Vám žehnej, jen s tím eneagramem to je přeci jen na pováženou, lidská psychika není tak jednoduchá,“ aby fungovala „“buď a nebo“““, byť v devíti variantách a hlásí se k němu (eneagramu) i esoterici. Poctivější se mi zdá mluvit o neřestech, neboť je to blíže pravdě, než o osobnosti, ta je tedy složitější a plastičtější. Neřesti pouštních otců nebyly chápány jako struktura osobnosti, natož osobnost celá, ale jako rizika selhávání osobnosti (cesty pro podlehnutí pokušení, které se vynořuje z našeho nitra, i z naší osobnosti, nejde však o osobnost jako takovou). Strukturu osobnosti schematizovat a redukovat na eneagram je zavádějící. Panem profesorem Smékalem s jemným despektem uváděná stará 4 dimenzionální typologie (původně tělesných šťav) je přeci typologie temperamentu, což je ovšem něco zcela jiného než osobnost. Teoreticky se dá kombinovat leccos s lecčím, informací je v psychoterapeutických knihách a v teoriích osobnosti mnoho, ale v praxi to nese určitá rizika. Zkušený psychoterapeut je podmínkou pro práci s dynamikou osobnosti, když očekáváme změnu,“ nikoli akademický titul. Museli by se účastníci takového „“cvičení““ opečovávat i po absolvování cvičení dle eneagramu. Nemohu ovšem napsat po duchovních cvičeních. Možná tam“, kde jde o aplikaci v komunitě, která je trvale v kontaktu jsou třeba ve Skotsku nějaké užitečné zkušenosti, ale domnívám se, že je to na pováženou, spojovat praktikování eneagramu s křesťanskou spiritualitou navíc karmelitánskou. Eneagram není ani psychoterapie, ani duchovní vedení, natož duchovní cvičení ve smyslu exercicií. Byla bych opatrná, jeho šíření bych tedy nepodporovala. Jsem klinická psycholožka a mám zkušenosti se dvěma psychoterapeutickými výcviky a vím jak je to citlivé a náročné a nelze jednorázově, byť v nekolikadenním procesu, očekávat dobrý výsledek u frekventantů,“ které to může také výrazně „“rozhodit“““,“ když není nic před a po „“eneagramu““. To vyžaduje pečlivou zpětnou vazbu od frekventantů po několika dnech od ukončení a v indikovaných případech další následnou psychoterapeutickou péči“, podporu a vedení, která ale nenásleduje (nebo alespoň v Kolíně nenásledovala, myslím dokonce že ani nebyl celý proces dokončen tak jak má). Jsem členka Karmelu ve světě, složila jsem věčné sliby v Kostelním Vydří, současně i klinická psycholožka a trochu se podivuji že jdete cestou eneagramu. To jsou vhodnější a duchovně i psychologicky bezpečnější cesty pro sebepoznání jak v psychologii a psychoterapii, tak v křesťanství, a to zejména, v Karmelitánské spiritualitě. Přeji Vám Boží požehnání na Vaší cestě ve všem, co je vůle Boží, Eva Šulcová
24.1.2008 v 9.59
V mnohém s vámi souhlasím, například co se týče složitosti lidské osoby, kterou nejde zaškatulkovat do devíti kategorií a také pojem neřesti (nebo: návykové chování) se mi zdá vhodnější než např. kategorie hříchu. A především souhlasím,“ že taková práce by potřebovala nějaké „“před““ a „“potom“““, co se týče další možné cesty.
V čem se naše pohledy asi liší, je, že naopak vzhledem k tomu, jak dnes velice těžké při duchovním doprovázení mluvit právě o tom, jak si sami překážíme na naší cestě a jak vůbec můžeme vyjít vstříc Boží milosti v tom směru… jsem pak vděčná za každý nástroj, který jen trochu napomáhá zbavit se strachu ze sebepoznání a navíc není deterministický, ale počítá s dynamikou vývoje.
Co se týče karmelitánské spirituality, její poklady určitě nespočívají v práci s enneagramem, ale skutečně bych se ho tolik neobávala. Setkala jsem se s ním v Itálii v ortodoxních katolických kruzích, Rohrovu interpretaci ennegramu jsme mj. nejenže měli běžně v noviciátní knihovně, naše novicmistrová dokonce žádala, abychom nepřistupovali k prvním slibům bez toho,“ aniž bychom skutečně byly schopny nahlédnout naši základní „“inkonzistenci“““, ten typický návyk nebo obranný mechanismus, kterým obvykle řešíme některé životní situace, ovšem kterými si život spíše komplikujeme. Jistě jsou i jiné cesty pro sebepoznání, ráda se s nimi seznámím, aktuální potřeba věnovat se vážněji tomuto tématu mě dosud vedla především k využití enneagramu a aplikaci ignaciánských pravidel rozlišování (bojím se, že my, karmelitáni, máme skvělé popisy procesů duchovního a duševního vývoje, ale nikoliv tak jasnou metodiku, Terezie a Jan prostě předpokládají něco, co dnes možná už tak samozřejmé není).
K rekolekcím nebo exerciciím: to, co říkáte o nutnosti další péče je pravda, ale platí to pro jakékoliv duchovní cvičení. Ne náhodou např. žádáme účastníky, aby přijížděli nikoliv na poslední chvíli, aby pokud možno neodjížděli před koncem a přijali i možnost nedělního odpoledního feedbacku,“ který má být prvním stádiem onoho pozvolného přechodu do „“normality““ života.
Rizika“, o kterých se zmiňujete, však myslím platí pro jakýkoliv kurz rekolekcí, či spíše vícedenních exercicií. Většina z nás je asi tak trochu výběrových – slyšíme a vnímáme jen část z toho, co nám kdo říká, natož abychom následovali něčí rady. Taková víkendová nahlédnutí do tématu, až na výjimky, ovšem nezpůsobují velké převraty, s vícedenními exerciciemi se samozřejmě zvětšuje jejich pravděpodobnost. Psychologické kompetence proto nepodceňuji, ale přeci jen mezi doprovázením při exerciciích (rekolekcích) a psychoterapeutickou péčí ovšem vidím podstatné rozdíly, které se týkají účelu,“ metody i možností obou „“pomáhajících profesí““.
Omlouvám se za jistou „“tezovitost“““, toto je první, co mě k vašemu příspěvku napadá. Pokud chcete, můžeme se k tématu vrátit,“ doporučila bych pak rubriku „“diskuse“““, budete-li to považovat za vhodné.
srdečně vás zdravím sestra denisa
9.2.2008 v 23.18
Děkuji moc děvčata. Mám vás moc ráda a vzpomínám, že my na Karmelu víme, že sv. Jan od Kříže řekl: Kde není láska, dejte lásku a najdete lásku.
Kde je problém?
Natočme hlavičky k Bohu a uvidíme Boha. Je báječný.