Karmel Edith Steinové

Kathrin Horneyová

Abychom si učinili ucelenější obrázek o zapeklitosti celého problému, zastavíme se na tomto místě u čtyř následků pohrdání sebou samým. Prvním nich je nutkavá potřeba určitých neurotických typů srovnávat se s každým, s kým přijdou do styku. Srovnání vychází v jejich neprospěch. Ten druhý děla lepší dojem, je lépe informován, je zajímavější, je přitažlivější, lépe oblečený, má výhodu, že je starší nebo mladší, má lepší místo, větší důležitost. Přestože i neurotikovi samotnému může takové srovnání připadat nepřiměřené, neodkáže o tom jasně uvažovat. A dokáže-li, pocit relativní méněcennosti přetrvává. Nejenže je takovým srovnáním k sobě nespravedlivý, ale jeho srovnání je často nesmyslné. Proč by se měl postarší muž, který se může pyšnit svými úspěchy, srovnávat s mladíkem, který lépe tančí? Anebo proč by se měl někdo, kdo se nikdy nezajímal o hudbu, cítit méněcenný v porovnání s hudebníky?

Tento postup však dává smysl, když si vzpomeneme na nevědomé nároky být se srovnání s druhými nadřazen v každém ohledu. Na tomto místě musíme dodat,že neurotická pýcha také vyžaduje, aby „měl bych“ bylo nadřazeno každému a všemu. Pak ovšem musí jakákoli „větší“ schopnost nebo vlastnost ostatních působit rušivě a vyvolávat sebedestruktivní nadávání. Někdy vše funguje obráceně. Neurotik, který se už chystá si začít nadávat, užívá „zářivých“ kvalit ostatních, s nimiž se setkává, k posílení a podepření své sžíravé sebekritiky. Ilustruji to na přikladu dvou lidí: je to, jako by ambiciózní a sadistická matka využívala toho, že Jimmyho kamarád má lepší známky nebo čistší nehty, aby Jimmyho zahanbila. Popisovat tyto procesy jako pouze odrazující od soutěživosti nevystihuje dostatečně jejich význam. To, že se člověk vzdá soutěživosti, je v těchto případech spíše výsledkem otevřeného pohrdání sebou samým je s zranitelnost v mezilidských vztazích.

Druhým důsledkem pohrdání sebou samým je zranitelnost v mezilidských vztazích. Pohrdání sebou samým způsobuje neurotikovou přecitlivělost vůči kritice a odmítnutí. Stačí nepatrný podnět, aby měl pocit, že druzí na něj shlížejí svrchu, neberou ho vážně, nemají zájem o jeho společnost a ve skutečnosti jím opovrhují. Pohrdání sebou samým přispívá významně k hluboké nejistotě, kterou v souvislosti se sebou člověk pociťuje, a tak nemůže způsobit nic jiného než nejistotu v tom, jaké postoje k němu drzí zaujímají. Protože je neschopen akceptovat se takový, jaký je, nemůže uvěřit, že by ho druzí mohli se všemi jeho nedostatky přátelsky přijmout a oceňovat.

To, co v hlubších vrstvách své osobnosti cítí, je drastické a může nabýt i podoby neotřesitelného přesvědčení, že jím druzí prostě pohrdají. Takové přesvědčení může v neurotikovi přežívat, i když v jeho vědomí není po pohrdání ani památky. Oba tyto faktory – slepé přesvědčení, že jím ostatní pohrdají, a relativní nebo úplné uvědomění si pohrdání sebou samým – ukazují, že podstatná část pohrdání sebou samým je externalizovaná. Může to vést k nepozorovanému zhoršování všech jeho vztahů. Někdy ztratí schopnost brát vážně kladné city, které mu projevují druzí lidé. Kompliment se v jeho hlavě může změnit v sarkastický komentář. Vyjádření soucitu může považovat za povýšenecké litování. Někdo ho chce navštívit – určitě proto, že od něho něj chce. Lidé mu dávají najevo, že ho mají rádi – určitě proto, že ho dobře neznají, protože sami jsou bezcenní nebo „neurotičtí“ nebo protože pro ně je nebo by mohl být užitečný. Stejně tak jsou i ostatní události, které v sobě ve skutečnosti nemají nic nepřátelského, interpretovány jako důkaz, že jím ostatní pohrdají. Kdosi neurotika nepozdravil na ulici nebo v divadle, nepřijal jeho pozvání nebo ihned neodpověděl – může to znamenat jedině opovržení. Někdo o něm řekne dobromyslný vtip – to je jasný záměr ponížit ho. Má-li někdo námitky či připomínky k jeho činům, neznamená to upřímnou kritiku jeho konkrétního jednání, ale důkaz, že jím druzí pohrdají.

Všechna tato zkreslení mezilidských vztahů lze pochopit, protože postoje druhých lidí lze vždy interpretovat různě, zejména vytrhneme-li je z kontextu, zatímco externalizované pocity pohrdání sebou samým jsou jednoznačně reálné. Evidentní je také ochranný charakter takového přesunu zodpovědnosti. Žít s neustále uvědomovaným ostrým pohrdáním sebou samým je pravděpodobně neúnosné, ne-li nemožné. Z tohoto hlediska má neurotik nevědomý zájem považovat druhé za útočníky. Ačkoli ho jako každého jiného bolí, když jím druzí opovrhují a odmítají ho, je to pro něj méně bolestivé než postavit se tváří v tvář svému vlastnímu sebepohrdání. Pro každého pacienta je velmi těžké zjistit (a trvá dlouho, než k tomu dojde), že druzí nemají moc ani jej zraňovat, ani vytvářet jeho sebeúctu.

Zranitelnost v mezilidských vztazích zapříčiněná pohrdáním sebou samým se kombinuje se zranitelnosti způsobenou neurotickou pýchou. Často je velmi těžké určit, jestli se člověk cítí ponížen, protože něco zranilo jeho pýchu, nebo proto,že externalizoval pohrdání sebou samým. Obojí sobě tak neoddělitelně patří, že tuto reakci musíme zkoumat z obou hledisek. V příslušné chvíli bude samozřejmě jeden z aspektů viditelnější a přístupnější. Reaguje-li člověk na domnělou bezohlednost s pomstychtivou arogancí, bude nejvíc vidět uražená pýcha. Jestliže na stejnou situaci reaguje vlastním ponížením a snaží se zavděčit, projeví se více pohrdání sebou samým. Ale v obou případech působí vždy i druhý aspekt a je třeba ho mít na paměti.

Za třetí se člověk spoutaný pohrdáním sebou samým často nechává druhými zneužívat, ať už jej ponižuje nebo vykořisťuje. I když se jeho rozhořčený přítel snaží upozornit ho na to, neurotik má sklon bagatelizovat nebo ospravedlňovat chování toho, kdo ho zneužívá. Toto chování se vyskytuje pouze za jistých okolností, například při chorobné závislosti, a je výsledkem komplikované vnitřní konstelace. Hlavním faktorem této závislosti je neschopnost bránit se, protože člověk je přesvědčen, že si lepší zacházení nezaslouží. Například žena, jejíž manžel se vychloubá mimomanželskými aférami, je někdy neschopná si stěžovat nebo dokonce pocítit jakýkoli odpor, protože se cítí nehodná lásky a o většině žen si myslí, že jsou přitažlivější než ona sama.

Posledním důsledkem, o kterém se musím zmínit, je potřeba zmírnit nebo kompenzovat pohrdání sebou samým pozorností, úctou, uznáním, obdivem nebo láskou ostatních. Tato honba za pozorností je kvůli naléhavé potřebě nebýt vydán napospas pohrdání sebou samým nutkavá. Podmiňuje ji také potřeba triumfu a může se stát životním cílem, kterému člověk podřizuje vše. Výsledkem je naprostá závislost na ostatních. Jedině díky nim může člověk oceňovat sebe sama. Jeho sebeúcta stojí a padá s tím, jaké postoje k němu zaujímají druzí.

Podíváme-li se na celou záležitost z širší perspektivy, pomohou nám tyto postřehy lépe pochopit, proč se neurotik tak houževnatě drží zbožštělé verze sebe sama. Musí na ní tolik lpět, protože cítí pouze jednou alternativu: podlehnout hrozivému pohrdání sebou samým. Pýcha a pohrdání sebou samým tak vytvářejí začarovaný kruh a navzájem se posilují. Lze to změnit pouze tehdy, když člověk získá zájem dozvědět se o sobě pravdu. Ale znovu opakuji, najít sebe sama je díky pohrdání sebou samým obtížné. Pokud je pro člověka jeho degenerovaný sebeobran reálný, připadá mu jeho pravé já opovrženíhodné.

Čím přesně u sebe neurotik pohrdá? Někdy vším: lidskými hranicemi, svým tělem, vzhledem a funkcemi, duševními schopnostmi – rozumem, pamětí, kritickým myšlením, plánováním, zvláštními schopnostmi nebo vlohami – jakoukoli činností, od jednoduchých soukromých věcí až po veřejná vystoupení. I když je sklon k podceňování víceméně všeprostupující, zaměřuje se obvykle na některou oblast více než na jiné, a to v závislosti na důležitosti, jakou mají jisté postoje, dovednosti nebo kvality pro hlavní neurotické řešení. Například agresivně pomstychtivý typ bude u sebe nejvíce pohrdat vším, co považuje za „ slabošství“. Může to znamenat pozitivní city k ostatním, jakýkoli neúspěch, kdy se mu nepovede pomstít se druhým, vstřícnost (včetně rozumných ústupků), ztráta sebekontroly nebo kontroly nad ostatními. V rámci této knihy není možné podat kompletní výčet všech možností. Ani to není nutné, protože principy jsou vždy stejné. Pro ilustraci se zastavím pouze u dvou nejčastějších projevů pohrdání sebou samým – u těch, které se týkají přitažlivosti a inteligence.

Tento příspěvek byl publikován dne 18. 1. 2008 (Pátek) v 15.50 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .