Christian Bobin: Samota
Dříve než stav mysli nebo pocit je samota hmotný stav věcí. Například všecko to, co mám nyní před očima. Je desátá hodina večerní, tma. Nebe není ještě zcela temné, je ticho – také ticho je velmi hmatatelné -, malý byt, ve kterém žiji už patnáct let, cigarety, které nemohu nekouřit, knihy, které nemohu neotevřít. Samota se vpodstatě velmi zvláštním způsobem rychle zaplní.
Samota je především stav věcí. Že nikdo nepřichází… Nikdo nepřichází na místo, kde se nacházíš. Možná ani ty sám…
Samota je spíše milost než prokletí. Přestože ji mnozí žijí jinak. Se samotou je to jako s bláznovstvím: jsou dva typy bláznovství a dva typy samoty. Existuje bláznovství, které je utrpením pro toho, kdo je žije. Není na něm nic záviděníhodného a šťastného. Je temné, nic víc než temné. Temné a tíživé. Stejně tak existuje zlá samota, temná a tíživá. Samota opuštěnosti… možná odnepaměti… Ve svých knihám nemluvím o této samotě. To není samota, kterou obývám a nechci jít touto samotou, přestože jsem ji, jako všichni lidé i já, musel poznat. Samota, kterou miluji, je jiná. Tu vyhledávám a téměř zamilovaně o ní mluvím…
Domnívám se, že abychom žili (je ovšem možné projít životem aniž bychom žili, ve stavu horším než smrt), potřebujeme cosi, co bohužel není zcela běžné a co je vlastně milostí. Abychom žili, je třeba, abychom alespoň jednou v životě byli spatřeni, alespoň jednou byli milováni, alespoň jednou byli opatrováni… A poté, když se nám něčeho takového dostalo, svedeme být sami. Samota už nikdy nebude zlá. I kdyby se už o tebe dál nestarali, i kdyby už tě nemilovali, i kdyby se už na tebe nedívali, už ti bylo dáno, skutečně dáno, jednou provždy se to stalo. Od té chvíle můžeš vyjít samotě vstříc jako se holubice vznáší k nebi.
úryvek z rozhovoru Marie Solemne s francouzským spisovatelem Christianem Bobinem, viz Grâce de la solitude”, dialogues entre Marie de Solemne et Christian Bobin, Jean-Michel Besnier, Jean-Yves Leloup, Théodore Monod (Dervy, coll. « A vive voix », 1998).