Karmel Edith Steinové

Hodnota a podstata kontemplativní modlitby

Když potkáš někoho, kdo o kontemplativní metodě nesmýšlí dobře, bud si jistý, že to dělá z nevědomosti a nedostatku zkušeností. Tím se však nemohou omlouvat ti, kteří jsou vedoucími klášterního společenství, protože oni musí být v duchovních věcech zkušení, aby moudře rozptýlili eventuelní pochybnosti svých svěřenců. Proto jim musí udílet ty nejlepší rady a nesmějí dobrými cvičeními ani pohrdat, ani zbavovat odvahy ty, kteří se o tato cvičení snaží. Především by měli vědět, že kontemplace dává, jak praví Gerson ve svém pojednání „De verbo Gloriae“ absolutní jistotu a osvobozuje od ďáblových klamů a zákeřností, neboť ona zavírá zrádné dveře smyslů, jichž on používá k útoku. Tak poskytuje toto cvičení nejlepší útočiště pro prodlévání s Bohem.

V tomto kontemplativním usebrání je mnoho stupňů a způsobů. Jeden např. spočívá v prostém zřeknutí se všeho myšlení, podobá se osvěžujícímu spánku a je jako kliduplné mlčení, do něhož nevnikne žádný zvuk a nedá se ničím zneklidnit. Chce-li ze srdce vystoupit myšlenka, je podivuhodně odmítnuta dříve, než ji člověk řádně vezme na vědomí, právě tak, jako bychom řekli někomu vzdálenému, aby se nepřibližoval. Tento pochod je tak jistý, že nastane dřív než jej poznáme, takže se tomu modlící se sám podivuje. A když chce dodatečně vidět, co mu to chtělo vniknout to vědomí, nepozná nic. Ví jen, že ho to chtělo znepokojit, ale nemohlo. Tento způsob usebrání není pro začátečníky a neděje se bez milosti, protože se v něm duše cítí velmi dobře, i když nemá žádné jiné zkušenosti než tu, že je to příjemné.

Existuje jiný způsob usebrání, při kterém intelekt velmi živě spolupracuje. Člověk zde bdí pečlivě nad udržením stavu, dává přesně pozor, co se děje a snaží se, aby z něj nevyšel. Tento způsob usebrání dává často pokročilým velké zkušenosti.

Jindy může kontemplativní usebrání uvést do stavu úplného zapomenutí na sebe, takže modlící nevědí, kde se nacházejí. Když přechodně přijdou k sobě, táží se svého vědomí, odkud přišlo, co dělalo a co zakusilo. Neobdrží však žádnou odpověď. Tento způsob kontemplace je velmi dobrý pro pokročilé, u nichž se může vyvinout až k normálnímu způsob jejích modlitby. Ale právě ti se misí zvlášť chránit světských zájmů a činností.

Konečně je tu jiný způsob usebranosti, při níž se duše uzavře do těla jako do pevné schránky a těší se že svého vlastního duchovního tepla, zproštěna všech svých pěti smyslů, jako by jich ani nebylo. Při tom nechápe nic, co by se dalo vyjádřit řečí, nýbrž je spokojena podobně, jako malé dítě ukonejšené na matčiných prsou, a nechtělo by už mít nic, co by je mohlo odpoutat, ani oči, ani uši, ani dveře, kudy by mohlo odejít.

Při těchto způsobech usebrání nemlčí rozum tak, že by byl dokonale nečinný. Vždy ho zůstává jiskřička, právě dostatečná, aby modlící se zpozoroval, že něco zakouší, totiž Boha. Takže rozum tiše a klidně pozoruje, co se děje a je nečinný jen zdánlivě. Duše naproti tomu by nechtěla ani to, chce spíše umřít a zcela se v Pánu ztratit. A tak jsou okamžiky, při nichž se zda, že je rozum zcela vyřazen, jakoby duše nebyla ani duchovní podstatou. Ale pak objeví opět živou jiskřičku jednoduchého vědění a je podivuhodné, jaké v tomto vyřazeném myšlení dostala větší milosti. Ona to cítí, když se opět vrátí do života a vystoupí z mlhy, ale neví, kde a jak tuto milost obdržela. A aby dostala ještě více, chtěla by opět ponořit a už nechce ničemu rozumět, znovu se potopí do hluboké vody a vystoupí opět vzhůru k vytouženému miláčkovi. Přitom duše necítí jak plyne čas a jedna hodina je pro ni jako vzdech. Někdy, aniž by věděla proč a jak, chce jí této zkušenost ze srdce uniknout; tehdy není jiného prostředku k jejímu zadržení, než znovu se hluboce usebrat.

Občas dostane pokročilý v kontemplaci tolik milosti, že může současně i něco myslet. Když se tím však víc než je vhodné rozptýlí, zmizí milost a nechá ho s jeho myšlenkami samotného. Proto je lépe přijímat Boha potají a jako potmě, vždyť On je milovník samoty a skrývá se v temnu. Musíš uvést svou představivost do klidu a svůj rozum v mlčení a nedovolit mu žádnou činnost, ať je jakkákoliv. I když sám pocítíš, že se ti Pán začíná sdělovat, nemáš mu říkat žádná slova lásky ani tehdy, když se ti zdají dobrá a duše se z toho raduje. Je lepší, aby ses stále hlouběji soustřeďoval a ponořoval; neboť naplnit srdce znamená Boha objímat, což se děje nejlépe láskou. On si často přeje, abychom ho nechali zcela samotného působit a abychom byli tiší. Někdy však budeš tak vlažný, že musíš zmobilizovat všechnu pomoc vnější i vnitřní, abys dosáhl mlčenlivého klanění a ani pak se ti to vždycky nepodaří. Když však dosáhneš uctivého prodlévání v jeho přítomnosti tím, že se pouze vzdáš svého úsilí, je to tak lepší. Pak jedná Bůh a tvá pokorná touha po Něm způsobí víc než se ti zdá, neboť ona se spojuje vroucněji s Nim, se svou spásou.

Tento příspěvek byl publikován dne 7. 5. 2008 (Středa) v 18.05 v rubrice Karmelitánská témata. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .