Opatrné našlapování mezi houbami
Ingmar Bergman: SARABANDA
Režie: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Ivana Slámová
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Katarína Hollá
Světová divadelní premiéra 24. 1. 2008 v Divadle Na zábradlí
Do pustiny hluboko v lesích přijíždí Marianne (Zdena Hadrbolcová), aby se opět setkala s Johanem (Miloslav Mejzlík). Neviděli se tři desítky let… Scény z manželského života pokračují… Sarabanda je příběhem čtyř lidí, kteří sice žijí vedle sebe, ale uvnitř jsou zoufale sami. Kromě bývalých manželů Marianne a Johana v inscenaci vystupují Johanův syn Henrik (David Prachař) a Henrikova dcera Karin (Gabriela Pyšná). Otec pohrdá synem. Syn nenávidí otce. Karin však milují oba, stejně jako oba milovali její mrtvou matku. Láskou, která nespojuje, nýbrž rozděluje…
Dominantou scény je dům sestavený z kovové konstrukce, metafora vězení, klece, vzájemného manipulování. Uvnitř se krčí ještě jeden malý „šmoulí“ domeček jako pro panenky, v němž Henrik zneužívá svou dceru. Jednoduchým pohybem se kovový dům promění v kostel, ve kterém zavěšený Henrik, krvácející z čela, symbolizuje Krista. Bergman i zde reflektoval svá ústřední témata – samotu, umírání, smrt, Boží mlčení. Johan se pokouší hledat Boha usilovným čtením Swedenborga, hudební vědec Henrik píše knihu o Bachových Janových Pašijích. A režisér Pokorný Bergmanův záměr ještě zesiluje, na scéně se vrší dřevěné houby (doslovný symbol houbovitosti) s nožičkami ostrými jako hrot, které se zabodávají nejen do stěn a podlahy, ale slouží i jako hřebík, kterým se na střechu „domečku pro panenky“ přibíjí tvář mrtvé Karininy matky Anny. Tímto hřebem si nešťastný Henrik rozdrásá ruku a svou krví podepíše Johanovi úpis… To vše za doprovodu Dvořákova Requiem.
Inscenace bolí, zadírá se hluboko do srdce, ale právě proto stojí za shlédnutí. Na konci je otevřený prostor pro naději. Karin se dokáže vymanit z vlivu svého otce, odjíždí a začíná žít nový život. Její osvobození je symbolicky vyjádřeno odstraněním kovové klece. Henrik její odjezd neunese, zaleze si do domečku, v němž provede neúspěšný pokus o sebevraždu. Ale nakonec i on dokončí své Janovy pašije. A Johan s Marianne si spolu nazí zalezou do peřin, a aby překonali strach, pevně se přitulí k sobě. Není v tom pražádný sexuální podtext, naopak, skrze svou nahotu alespoň na chvíli nalézají dávno ztracený ráj…
„Skutečnou láskou není milovat sebe, ale milovat druhé a být s nimi láskou spojen. Skutečnou láskou je také být milován druhými, neboť tím dochází ke spojení.“ (Emanuel Swedenborg: Božská láska a moudrost)