Zelenkovi Karamazovi
“ Všichni jsme Karamazovi“
F. M. Dostojevskij, Evald Schorm, Lukáš Hlavica
Scénář, režie: Petr Zelenka
Kamera: Alexander Šurkala
Střih: Vladimír Barák
Hudba: Jan A. P. Kaczmarek
Premiéra 24. 4. 2008 ( www.karamazovi.cz )
Na počátku byla touha. Petr Zelenka přišel s nápadem uchovat inscenaci Bratrů Karamazových v režii Lukáše Hlavici, kterou Dejvické divadlo úspěšně uvádí už osmým rokem (v dramatizaci Evalda Schorma, autora jiné slavné inscenace Bratrů Karamazových Divadla na zábradlí). Realizace podobného „projektu“ vypadala šíleně, cesta k uskutečnění nebyla vůbec snadná. (Ještě dva týdny před začátkem natáčení se zdálo, že veškeré přípravy totálně ztroskotají.) Na konci je však film, jenž se zcela vymyká většinové, (nejen) české produkci. Film, v němž se za pomoci Dostojevského řeší základní otázky každého přemýšlivého člověka. Film, který nepovrchně cílí na tukem obrostlá lidská nitra.
Skupina herců („náhodně“ nesoucí jména svých představitelů) jede na (fiktivní) divadelní festival do Polska, jenž se odehrává ve slévárnách krakovské „Nové huti“ (ve skutečnosti v ocelárně v Hrádku u Rokycan). Zde v horoucím „pekle“, s háky starého Karamazova (stěžejním motivem nejen filmového plakátu) začínají zkoušet, aby si „ohmatali prostor“ před představením, jež by se mělo druhý den konat. Ješitní herci, (v čele s charismatickým Ivanem Trojanem), kteří si s sebou přivezli vlastní starosti a trápení, se s postupným oblékáním kostýmů pozvolna převtělují do svých rolí. Začínají hrát Bratry Karamazovy. – A jeden z polských dělníků se na ně fascinovaně dívá… Údržbář – zoufalý otec, jemuž právě v nemocnici umírá syn na následky hrůzného pádu. Skutečnost se prolíná s fikcí. Fikce se stává skutečností. A herci opouštějí své starosti, jež se ve střetu s opravdovou tragédií zdají tak malicherné. Už nehrají Bratry Karamazovy, už jimi jsou… A my společně s nimi, vždyť, jak udává hlavní motto filmu: „Všichni jsme Karamazovi.„
Petr Zelenka doplnil Schormovu dramatizaci o pasáže s kapitánem Sněgirovem, jenž stejně jako polský údržbář truchlí pro ztrátu syna. Bolest zoufalého otce má tak v inscenaci svůj obraz. (Pasáže se Sněgirovem jsou z dramatizace J. A. Pitínského a Petera Scherhaufera, napsané pro Scherhauferovy Karamazovce Divadla Na provázku a nově použité Vladimírem Morávkem tamtéž.)
Zelenkovým záměrem bylo nastínit otázku, zda „má intelektuál odpovědnost za myšlenky, které hlásá a to ve společnosti, která ztratila víru v Boha a tím i základní morální instinkty“. Jeho pozornost tak byla soustředěna na postavu Ivana. A představitel Ivana Igor Chmela svého prostoru skvěle využil. Jeho Ivan Karamazov je na první pohled do sebe ponořený introvert. Za smutným, téměř nehybným obličejem, za vnějším chladem a nepřístupností však ukrývá potlačovanou vášeň, která ve chvílích nervového vypětí nezvladatelně propuká. Šíleně miluje Kateřinu, šíleně nenávidí otce, šíleně sám sebe mučí. Vrcholem je jeho zpověď, v níž Aljošovi vypráví o utrpení dětí, kvůli němuž „vrací Bohu vstupenku“. Ivan zde má jednoznačně navrch. Klade své nekompromisní PROČ a nebohý Aljoša (Martin Myšička) jen mlčky upíná na Ivana oči plné bolesti. Na utrpení není argument. V této scéně se asi nejsugestivněji uplatnila práce s kamerou. Záběr se postupně přibližuje, až z Ivana – Igora vidíme jen oči, pokrývající celé plátno. Oči, ze kterých skryté utrpení přímo čiší. Oči plné nejhlubšího smutku…
Nebyl by to však Petr Zelenka, kdyby film místy neodlehčil. Jako vtipné intermezzo, jež vůbec nepůsobí nepatřičně, funguje scéna s Dostojevským jako modrým mončičákem, který si uměle vyvolá epilepsii, aby nastartoval uměleckou inspiraci. A starý Karamazov (Ivan Trojan) místo ikony poplive obrázek s bývalým papežem. Není to žádné prvoplánové šokující gesto, neboť se s ním dále pracuje, ale trochu zeslabuje smysl. (Plivne-li pravoslavný Rus na římského papeže, znamená to docela něco jiného, než když plivnutím znesvětí ikonu.)
Konec „inscenace“, parafrázi Poslední večeře, si Petr Zelenka vypůjčil od Vladimíra Morávka (Bratři Karamazovi: Vzkříšení, Divadlo Husa na provázku, Brno). Herci s přihlížejícími „pojídají placky“, účastní se tak vlastního pojetí eucharistie, ale očištění, smír, vzkříšení se tak jako u Morávka nekoná. V závěru filmu se stane ještě jedna očekávaná tragédie. Všudypřítomné peklo tak do svých útrob stáhlo hákem novou oběť…
Tento příspěvek byl publikován
dne 24. 4. 2008 (Čtvrtek) v 16.52 v rubrice Kultura.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
