Varování: Následující text jsem napsala jedno odpoledne před osmi měsíci ve stavu těžké deprese. Teď se mi mnohé z toho zdá přinejmenším přehnané, ale tehdy jsem každičké slovo myslela zcela upřímně. Kdo chce povznést své nitro, prosím, raději nečíst. Přesto věřím, že někomu mohou být následují řádky prospěšné… Jen v zájmu zachování duševního zdraví nebrat přespříliš vážně.
(pro větší autentičnost neupravené)
Jsme vinni. Bylo by příliš naivní domnívat se, že ne. Snad se skutečně už rodíme s oním pocitem v prsou. Byli jsme bezohledně vrženi do světa, přitakali jsme tomu a možná, že už v tom je naše vina. Ale pokud se vzepřeme a rozhodneme se říct „ne“, „vrátit vstupenku“, proviňujeme se znovu. To je realita. Snažíme se najít berličky, o něž se dá opřít, abychom zakryli tu hrůzu. Strach z absolutna. Ze světa, který nemáme v rukou. A pokud se uchýlíme k Bohu, abychom nalezli jistotu a smysl ve svém utrpení, proviňujeme se znovu. Přijímáme pak krev, jež za nás byla obětována a stáváme se spolupachateli. Nietzsche měl pravdu. Zabili jsme Boha. Neustále Ho zabíjíme a je jedno, zda přijmeme či zavrhneme Slovo. V obou případech jsme bohovrahy. Vykoupila by nás jen naše nevina. Ale nevinní neexistují a každé další provinění zaráží hřebíky hlouběji do těla. Jsme tak vězňové vydaní na milost a doufající v milost, jíž však nejsme hodni. Neboť milost ze své podstaty vylučuje spravedlnost. A spravedlnost je ona ctnost, o niž bychom měli usilovat.
A tak nezbývá než trpět. A doufat, že se tím očistíme a zmírníme svou dalekosáhlou vinu. Zoufale bojujeme o omilostnění a snad se nám ho i dostane. Ale i pak zůstaneme vinni. Nezbývá nám tak nic jiného než sami před sebou, před světem, před Bohem vyznat svou vinu a doufat v odpuštění. Tím se stáváme kajícnými vězni, kteří, pokud v sobě mají kousek studu, jsou nuceni prosit, sklonit hlavy, pokořit se, protože jinak budou zavrženi. Ani tak se však nezbavíme své viny. Neodplavíme ji svými slzami ani neuhasíme modlitbami. Opět nám tak nezbývá nic než trpět a vykoupit se vlastním utrpením, ale museli bychom své utrpení přijmout jako cenu za svou nevinnost, za očištění, a k tomu nám často chybějí síly… Většinou nám bolest rozedírá nitro a my nedokážeme vnímat nic kromě té neskutečné bolesti, toho pekelného žáru, v němž nejsme schopni nalézt pražádný smysl. Přesto žijeme, přesto toužíme žít a bojíme se smrti, protože z ničeho nemáme takový strach jako ze setkání se svým svědomím. Dokud žijeme, můžeme se obelhávat a namlouvat si, že naše vina není až tak značná. Ale ve smrti už pro lež není místo. Ve smrti se nám dostane poznání, o nějž jsme sice celý život usilovali, ale zároveň z něj měli panický strach. Plně pak vyjde najevo naše nedostatečnost, kterou jsme chtěli uschovat i sami před sebou. Plně pak vyjde najevo i vina, o níž jsme dosud neměli ani ponětí.
Prahneme po svobodě, neboť není nic cennějšího, ale zůstáváme ve svých skleněných celách, které neumíme rozbořit. A jako Sisyfové valíme svůj těžký kámen, ale Camus se mýlil, není v tom nic radostného. S hlubokým smutkem postupně poznáváme, že nevlastníme klíče od svých cel a musíme čekat na pomoc shora. A tím trpí naše hrdost, naše pýcha, s níž jsme se narodili a marně se ji snažíme rozdrtit. Dostalo se nám pochopení, že spása je pouze v nalezení pokory. A toho někteří z nás nejsou schopni. Opět tak tedy jen zvětšujeme svoji vinu. Opět nezbývá nic jiného než trpět…
(téhož dne, později)
Obloha venku pláče. Kapky neveselé vody dopadají v pravidelných intervalech na zem a připomínají tak svou bezmocnost. Šedivá je barva nehybné apatie. Stromy nachylují hlavy ve větru. Stojí nepohnutě a smutně čelí mokrým dotekům deště.
Smutek. Hluboký ponurý malomyslný smutek se vloupal do mé zraněné duše a našel v ní zalíbení. Nemluví, jen mlčky sedí na ostrých schodech mého nitra. I on pláče. Nehlučně, tiše, s bolestným úsměvem mu po tvářích stékají slzavé vody, jež se však nikdy nepromění v moře. Nikdy se neosvobodí. Uzamkl na pevný zámek dveře vedoucí ke světlu a s úšklebkem otočil klíčem. Vypudil smích, pro křehkého smíška už nezbylo místo. Odtáhl se skloněnou hlavou. A smutek pořád pláče, ale přes slzy se krutě posmívá. Smíchu, co musel odtáhnout s prázdnou, naději, co v tom nebohém nitru chtěla žít a víře, jež nyní nenajde klidu. Nenajde spočinutí. Nenajde mír. Smutek se pořád ďábelsky směje a roztahuje se ve svém obydlí. Vyštval smích, naději, víru. Co zbývá? Láska, co se krčí v těsném prostoru na dně duše, jež jí byl milostivě ponechán. A také pláče. Neboť si uvědomuje svou bezmocnoct. Není dost odolná vůči smutku a poraněna o trny, trpí. Záměrně rozbodává své křehké prsty a potom z nich vlhkými rty lačně saje krůpěje krve, snažíc se okusit, jak chutná bolest. A nepřestává doufat, že bude vyslyšena. Že jí někdo milosrdný setře slané potoky, jež jí rozpalují tváře a obejme obětím plným něhy. Utiší smutek a odemkne zámek, aby se do nitra mohla vrátit naděje a smích. Snad tomu pořád věří, plakat však nepřestává. Neboť Bůh mlčí. A duše nedostává odpověď na své otázky. Ptát se však nepřestává. Mučíc se pochybnostmi neslyší. Vnímá jen žal…
(11. 9. 2007)