Karmel Edith Steinové

Izajáš vyjadřuje hodnotu zbožně prolitých slz stupňovitě ve třech podobenstvích. Kontemplující je nejprve jako zavodněná zahrada. Když to ještě nestačí, nazývá jej pramenem. A abychom si nemysleli, že tomu, kdo se cvičí v kontemplativní modlitbě by někdy mohly chybět slzy zbožnosti, připojuje prorok za třetí, že vody tohoto pramene nikdy nevyschnou.

Tato milost se též nazývá řeka, jež vychází z místa blaženosti,tedy z Boha, který vystoupí ze sebe, aby naše duše učinil šťastnými. Nazývá se i deštěm, protože provlhčí půdu našeho srdce, aby přinášelo žeň dobrých skutků. Nazývá se nebeskou rosou, která vniká do naší duše a ta se musí otevřít jako mušle, aby ji na břehu moře tohoto světa přijala. Ona pak v ní vytvoří drahocennou perlu mnoha ctností, jak to rosa dělá.

Protože náš Pán řekl, že máme tlouci a bude nám otevřeno, je rozumné, abychom klepali u nejbližšího domu, totiž u sebe samých. I když má Pán mnoho příbytků, zde ho najdeme nejsnáze a nemusíme ho vyhledávat na zbožných místech ani putovat do dalekých zemí. Ať už je člověk kdekoli, potřebuje vstoupit do sebe sama, chce-li Boha nalézt. Šalomoun to dosvědčuje těmito slovy: „Pij vodu ze své cisterny a z proudu tvé studně“.

Těmito málo slovy zmiňuje se Mudrc o cisterně, studni a proudu vody, přičemž studna je víc než cisterna a proud víc než studna. Tak je tomu i s třemi stupni mystiků: začátečníci mají cisternu, pokročilým již teče voda ze studny dál do zavlažovacích kanálů, skoro hotoví však mají proud, z něhož mohou poskytnout účast druhým. O těchto posledních mluví mudrc, když praví, že prameny proudí ven a voda se rozděluje na místa.

Je třeba uvážit, že své obrazy volil ne bez tajemného důvodu, i když se zdají obyčejnému chápání nelogické, protože cisterna se nemůže proměnit ve studnu, ani studna v proud. Ona totiž shromažďuje déšť a nemá žádnou vodu ze sebe. Lidské srdce naproti tomu má přirozenou náklonnost obracet se k milosti a klanět se Bohu.

Nejprve však musí nechat Pána, aby svou velkomyslnou milost nechal pršet, neboť jinak je srdce jen vyschlou zemí, kterou bylo třeba vyhloubit, aby mohla jako cisterna přijímat rosu a dešťové kapky, které jí snad budou poslány. Srdce však může tyto kapky milosti přijímat a uchovávat tak dobře, že se při dostatečném množství stává tekoucí studnou. Tak velmi v něm může růst přirozená žádost po Bohu, a tím i touha po vroucí úctě, bez nichž se dříve zdálo zcela mrtvé a suché.

Tento průběh lze velmi dobře znázornit, na příkladu ledu, který, když se ho netkne slunce nebo voda, je tak krystalicky tvrdý, že se v něm může vytesat cisterna.Přijde-li však slunce a déšť, musí led roztát a cisterna se stane studnou nebo dokonce proudícím pramenem, když se voda v prohlubni již nashromáždila. Podobně může i duše, není-li příliš zatvrzelá a zoufalá, přijmout čistou a tekoucí vodu, kterou jí Pán posílá, i když se předtím zdála jen prázdnou a suchou cisternou. Má-li duše srdce hluboké a dostane-li velkou milost, může se proměnit – je-li její přirozená žádost po Bohu probuzena a oživena – ve studnu, která přijme tolik, že přetéká a z jejího nitra vyvěrá láska Boží a pravé klanění. Tato láska roste, až se stane živou vodou vroucí úcty Boží, která vzrůstajíc a tryskajíc dosahuje věčného života.

Tím se duše vrací zpět k onomu zdroji, z něhož jí milost byla darována. To je možné jen tehdy, když se člověk usebere, aby vystoupil k Bohu. Neboť nikdo nemůže vystoupit k Němu, dokud nejprve nesestoupil do svého nitra. Čím silnější a hlubší je ono vnitřní usebrání, tím výše vystoupí, neboť, kdo se sám poníží, bude povýšen. Je to jako s míčem, který vyskočí tím výše, čím silněji je hozen na zem. Nebo jako s vodou, která spádem získává sílu k výstupu, nebo jako se skokanem, který se skrčí, aby potom tím výše mohl vyskočit.

Proto musí začátečníci jít hluboko do sebe a pocítit bolest nad svým minulým špatným životem, aby se mlčky, v trpělivosti a naději polepšili. Podobně se musí usebrat i pokročilí: mají v mlčenlivém klidu přemáhat všechny roztržitosti srdce, v důvěřivém očekávání milosti, kterou doufají bezprostředně přijmout od svého velkomyslného Pána. A i ti skoro hotoví musí jít do sebe, aby ve vnitřním usebrání zachovali bdělost srdce zaměřenou na Pána. Proto se setkávají se vším tvorstvem v hlubokém mlčení a živí v sobě tak silnou a neochvějnou naději, že jim stačí již jen tiché přání, aby se pozvedli k nebeským věcem.

Tento příspěvek byl publikován dne 13. 6. 2008 (Pátek) v 7.13 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .