Karmel Edith Steinové

Naše srdce – hrad

Duše má tři hlavní mohutnosti: rozum, jímž se řídí, odvahu, kterou se brání a tužbu, jíž o sebe pečuje. Tyto tři síly musí být strážci hradu našeho srdce, aby bylo ze všech stran zabezpečeno. Šalomoun totiž praví, že jeho srdce se bojí tří věcí: klamu, násilí a hladu, jak bychom to mohli nazvat. Toto jsou tři nebezpečí pro srdce.
Je tedy třeba se řídit radou mudrce a zajistit srdce třemi strážci. Před klamem chrání zkoumající rozum. To vidíme na příkladu blahoslavené Panny Marie, která – jak píše Lukáš – uvažovala o slovech anděla světla a rozvažovala, zda se za dobrou řečí neskrývá také nějaký klam a za leskem nějaká temnota, aby do jejího srdce nevniklo nic, co by nebylo napřed důkladně prozkoumáno.
Před druhou branou hradu, kterou vnikají násilí a strach, postavme bdělou sílu odvahy, která zahání všechny noční hrůzy. Před třetí branou, která je ohrožena hladem, totiž žádostivostí a nesčetnými tužbami, bdí touha po nebeských věcech. Proto mohl anděl v knize Daniel říci: „Přišel jsem, abych tě poučil, neboť ty jsi muž správných tužeb.“ Pozemské věci mají nejméně moci nad tím, kdo touží po věcech nebeských.
Je třeba uvážit dobře, že jediná nestřežená brána stačí, aby se umožnil do hradu srdce vstup ďáblu. On používá brzy tu, brzy onu taktiku, nikdy současně všecky tři u jedné osoby. Jedna jediná stačí, aby se cely člověk provinil. Chceme-li si tedy být jisti, musíme kolem srdce postavit stráže, neboť ono je sídlem života. Jak bezpodmínečně je musíme střežit, ukazuje slovo o pozemském ráji: „Postavil před ráj cherubíny a rychle planoucí čepel meče, aby střežili cestu ke stromu života.“
Srdce zbožného je pozemským rájem, do kterého přichází Pán, aby mu bylo dobře. Sám praví, že jeho rozkoší je přebývat u lidských dítek. I pro nás je to rájem a štěstím, neboť v něm začínáme pociťovat blaženost především, když v něm přebývá Bůh. Toto blaho, které zakouší srdce je víc, než všechny radosti tohoto světa. Velcí páni vlastní letohrádky, které rádi vyhledávají pro svou radost a zotavení. Takové domy měli králové Šalomoun a Xerxés ve svém lese nebo zahradě. Také Bůh, který se nespokojil tím, co měl v nebeském ráji, dal si postavit takový letohrádek: srdce člověka. Bůh jej nazývá „pozemským rájem“, cor iusti est paradisus. Nazývá ho rájem, pozemským, protože má místo v našem stvořeném těle. O tomto ráji je psáno: „Milost se podobá ráji chvály a milosrdenství zůstává ve světě.“
Šalomoun mluví v této souvislosti více o milosti než o srdci, neboť jestliže se stalo rájem, je to milostí Pána, který v něm přebývá. Ona je jako zdroj, který zavlažuje ráj srdce. Je líčeno, že se dělí do čtyř pramenů, jimiž jsou napájeny v našem srdci čtyři základní ctnosti, totiž spravedlnost, rozvaha, síla, moudrost. S těmito vnitřními dary může naše srdce vykonat nesčetná dobrá díla.
Mudrc mluví též o ráji velebení, neboť srdce nikdy nepřestane chválit Boha, vždyť přece všechno je Boží dar, nezískaný lidskou silou. A když bylo řečeno, že milosrdenství zůstává ve světě, dává se tím na vědomí, že Bůh se nepřetržitě smilovává nad světem, především tehdy, když srdce, které bylo pozemským rájem, dosáhne na konci svého života věčnost, kde bude provždy jeho ráj. Tak to slibuje Pán skrze Izaiáše, když říká: „Dům mého majestátu oslavím“.

Tento příspěvek byl publikován dne 16. 6. 2008 (Pondělí) v 10.14 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .