Karmel Edith Steinové

Kdo hluboce promyslel lásku probranou v této knize, mohl by mi vytknout, že jsem tuto kapitolu nedal na začátek. Neboť pokora je základem a bází celé budovy, o ni se musí opírat každé duchovní cvičení, jenom z jejího kořene mohou vyrůst na stromě plody. A když už bylo podobenství kořene použito pro lásku, pak je pokora „humus“- půda, z něhož se strom vyživuje a který mu dává sílu ke tvoření plodů. Pokoru je možno přirovnat i k soli, neboť ona je nutná pro každé cvičení tak, jako všechny pokrmy získají chuť teprve solí.

Pokora je branou náboženského života, ona je prvním krokem Krista do světa. To znamená, že kdo by chtěl vést bohulibý život, musí sám byt skromný a neočekávat zázraky, protože pokora byla vždy předpokladem svatosti.

I když je pokora potřebná ke všemu, je jí obzvláště třeba pro duchovní cvičení. Nejsvětější člověk ji potřebuje nejvíce, neboť čím výše vyrůstá stromu nebo čím mohutnější je dům, tím hlubší musí být nebo výkop pro základy. Z toho vyplývá, jak můžeš při podrobnějším pohledu poznat, že ti nejsvětější lidé byli nepokornější.

Kapitolu o pokoře kladu vědomě na toto místo, protože chci ukázat, jak velice se podobá podstatě kontemplace. Tak velice, že se na ni dá skoro doslova uplatnit to, co řekl Jan Křtitel: „on musí růst, já však se menšiti.“ Vždyť cílem pokory je osvobodit člověka od sebe samého. Nic jiného nedělá kontemplace, ona z nás vyhnání naše naplnění svým „já“, aby měl místo v našem srdci Bůh – tak je nám na jedné stráně dáváno to, co je nám na druhé straně bráno, jak můžeme i u Pavla číst, když pravil, že sám není schopen žádné dobré myšlenky. Naopak, více zdůrazňuje, že může všecko v tom, jenž ho posiluje. Takto bývá ten, kdo se pokořuje, vyzdvižen až k nejsvětějšímu Srdci Boha a kdo se stáhne do kontemplace, přijme Boha v bohaté míře. Tak platí pro obojí slovo Petrovo: „Skrytý člověk srdce se svým neporušitelným bytím, se svým kladným a plným duchem, ten je cenný před Bohem.“

Ne náhodou řekl Petr, že se člověk srdce skryje do neporušitelnosti své bytosti. Neboť jestliže správně uvažuješ, spočívá pravá neporušitelnost duše v pokoře. V ní jsou duchovní lidé skryti, tak skryti, že uzavírají dveře všem světským marnostem, veškeré chvále a poctě, aby nebyli k nalezení.

Říká se, že srdce hříšníka je jako prasklá nádoba, která v sobě nemůže udržet plnost Boha. Srdce čistého je naopak zdravá nádoba neporušitelně celistvosti pokory, ze které se neztratí ani kapka, protože o sobě nerozhlašuje zázraky. Tato nádoba srdce, kterou pokora uzdravila a která v sobě ukrývá vše, co může obsáhnout, má zvláštní schopnost: může růst, aniž by se stala křehkou, a tak přibývá spořádaně na velikosti, že přijíma stále více milosti Boží. Na to upomíná náš nadpis, který praví: Pokora je základem duchovního růstu.

Mnozí rozumí pokorou omezenost srdce a všední malomyslné založení člověka, kterého zajímá jen nepodstatné. Drzí myslí, že pokora je jen ubohé vzezření a poníženost, která se projevuje v chování, oblékání a vystupování. Mnozí zaměňují pokoru se zbabělostí a strachem, jimiž jsou někteří ovládáni, takže se neodvažují velkých věcí. Konečně myslí někteří, že je pokorné nemít vůbec žádné schopnosti anebo jich neužívat, nýbrž je skrývat. Všechny tyto názory jsou klamné a nemají s pokorou nic společného.

Abys získal nyní tušení o majestátnosti této vlastnosti, musíš vědět, že pokora a velkodušnost jsou dvě velmi se milující sestry a družky, takže se jedna bez druhé neobejde. Jsou to dvě křidla, jimiž nevěsta, tj. duše, vzlétá k Bohu a ubírá se do samoty kontemplace. Tak jako chudoba ducha se nezastaví u pohrdání věcmi pozemskými, ale krácí k bohatstvím pozemským, nespokojuje se pokora pohrdáním poctami, ale kráčí k vznešenosti ducha.

Pozdvihni, bratře, své oči, abys poznal velikost ctnosti pokory. Viz toto hořčičné zrnko, které máš zasít do zahrady svého vědomí. Ono je, jak praví Písmo Svaté, malé v očích lidí, ale v Božím pohledu je větší, než všechny rostliny a všechna duchovní cvičení, takže se můžeš radostně pohybovati ve větvích tohoto stromu, tj. na duchovních stupních. Já však pochybuji, že dosáhneš až k vrcholu. Ten je velmi vysoko a mezi všemi čistými tvory ho mohla dosáhnout jen ona jediná, která se nazvala ve své pokoře “služebnicí Páně“ a měla takovou velkodušnost, že byla ochotna věčného Syna Božího přirozeně jako dítě porodit. Nad tím užasl Bernard tak, že zvolal: “jaká to pokora,že nedovede ocenit poctu a odmítnout slávu.“

Z toho, co bylo řečeno, vidíš, jak je to s růstem pokory. Na jedné straně znamená umenšení, na druhé však, jestliže je pravá, velikou vznešenost. Neboť jak praví Augustin, stupeň poníženosti je měřítkem velikosti. Čím více se ponižuje, tím větší je, neboť její výška i hloubka jsou stejné, obě musí srůst dohromady aby přesvědčily. Růst tvé pokory dokazuje zároveň úbytek tvého “já“. Pokrok znamená růst, ale nediv se, jestliže tvůj pokrok je nazván umenšením. Neboť pokora je pochodeň, kterou její světlo stravuje. Když jsi se stal dokonalým, mizí všechna tvá domýšlivost.

Tento příspěvek byl publikován dne 3. 7. 2008 (Čtvrtek) v 10.29 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .