Život v usmíření
Amedeo Cencini
Během letošního léta bychom rádi představili několik úryvků ze stejnojmenné knihy italského řeholníka a terapeuta Amedea Cenciniho. Zdálo se nám že mohou být dobrým povzbuzením k stále větší autenticitě duchovního života. Celý text je možno stále ještě zakoupit v nakladatelství sester paulínek v Petrské ul. v Praze 1.
Uznat a přijmout fakt, že jsme hříšníky před Bohem, před sebou samými a před druhými lidmi, znamená posun na cestě růstu a zrání. Není to něco spontánního, snadného a rychle dosažitelného. Člověk jen málokdy uzná vlastní chybu a ještě řidčeji zakouší pocit „hříchu“. Co to je, co nám brání, abychom byli upřímní k sobě samým? Jaký je rozdíl mezi pocitem viny a vědomím hříchu? Jak získat opravdové kajícné svědomí? Být svatí: znamená to být dokonalí, bez hříchu? To jsou některé z otázek, na něž budeme hledat odpověď.
Kapitola první: ILUZE O VLASTNÍ SPRAVEDLNOSTI
Řekněme si hned zkraje, aniž bychom se tomu příliš divili nebo se uráželi, že žijeme v podivném vztahu ke zlu. Tento vztah bychom snad mohli definovat jako fenomén láska-nenávist (náklonnost-odpor). Nenápadně – často podvědomě – jsme zlem přitahováni a pokoušeni, nechceme připustit svou omylnost a sklony, jimiž jsme téměř polekáni. Utíkáme se k tisíci úskoků, jen abychom se zbavili dojmu, že jsme se spletli. Jako by omyl byl nějakou hanbou. Zvláštní je, že tohle všechno často chápeme jako upřímnou touhu po dokonalosti. Ale přihlédneme-li k následkům, nemůžeme tak usuzovat. Obojakost nás vede k minimalizování vlastních chyb a jejich zredukování na pouhé přestupky a i k určitým neupřímným gestům: prohlašujeme o sobě, že jsme hříšníci, ale v hloubi srdce se jimi necítíme. Zvláště ve srovnání s ostatními lidmi, s těmi „hříšníky“, za které se modlíme. Někdy se naopak cítíme deptáni svými hříchy, neschopni reakce před něčím, co je větší než my a co neúprosně ničí naše sny o vlastní dokonalosti. Také v tomto případě se prohlašujeme za hříšníky, ale s pocitem hlubokého zklamání a frustrace, a je nám líto, že druzí jsou lepší.
To jsou pouze dva příklady, z nichž můžeme pochopit, jak v nás fungují – vědomě i podvědomě – obranné mechanismy. Jejich úkolem je chránit naši sebeúctu, ale ve skutečnosti nám spíše brání být pravdiví k sobě samým (i k druhým). Přivádějí nás k sebeklamu o naší spravedlnosti, a tím nás připravují o hlubokou a povznášející zkušenost, kterou je Boží milosrdenství. Podívejme se teď lépe na tyto mechanismy.
pokračování příště
Tento příspěvek byl publikován
dne 23. 7. 2008 (Středa) v 21.11 v rubrice Mezi duší a duchem.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
