Karmel Edith Steinové

Amedeo Cencini

Utkvělá představa viny

Svědomí mnoha lidí – a to většího množství, než bychom si myslili – tíží strach z nějakého hříchu, který nikdy nespáchali, nebo pochybnost, zda si vůbec zaslouží odpuštění. Pravděpodobně jsme všichni prožili drama obsedantních myšlenek a vtíravých strachů z neodpuštěné viny. Je to utrpení, jež málokteří chápou (i mezi zpovědníky). Je to drama, které má přesné jméno: skrupule.

Pokusíme se ihned o popisnou definici: skrupule patří k tomu druhu chování, které psychologie nazývá sebetrestající. Popudem k němu je podvědomé odsuzování sebe sama a potřeba odpykat „vinu“; projevuje se obsedantními pochybnostmi, jejichž předmětem jsou skutky dotyčného člověka, morální závažnost jeho jednání, možnost dosáhnout odpuštění; dále se projevuje opakovanými gesty, která mají za cíl odpykání viny, a neustálými žádostmi být ujišťování někým zvenčí.

Z toho vyplývají hned dva ústřední elementy: předrážděná subjektivita a psychologický pocit všudypřítomnosti viny. Takový člověk se cítí vinný a odsuzuje sebe sama, mučí se kvůli nějaké vině, která existuje především v jeho mysli, ale která ovládá celou jeho bytost. Takové chování představuje další formu neintegrovaného zla. Je-li člověk, jak říká Buber, schopen stát se vinným a umí-li vysvětlit svou vinu, skrupulant je výjimkou: nestává se vinným, ale vždycky se jím cítí a není schopen vysvětlit svoji vinu, třebaže je nucen na ni neustále myslit. Abychom si ujasnili, proč tomu tak je, podíváme se teď na psychologický vývoj skrupulí.

Iluze: Na počátku všech skrupulí je – jako obvykle podvědomý – omyl: „Nesmím se dopustit chyby“. Touha po dokonalosti je zaměňována se snem o neomylnosti. To je nebezpečné nedorozumění, protože nás vede ke snům o nemožném a k puntičkářskému, téměř obsedantnímu pozorování svého jednání a pokroků. Iluze je samozřejmě v podvědomí, zato pokroky „musejí“ být hodně vidět…

Nároky: Od snů o naprosté dokonalosti k potřebě definovat vlastní ideální já je jen malý krůček. Člověk, aniž by si to uvědomil, začne zastupovat Boha a určuje sám, co je pro něho dobré a co špatné. Naplánuje pro svůj duchovní růst mnoho velice obtížných cílů, které uspokojují jeho duchovní ambice. On sám určuje, za jakých podmínek je jeho chování správné a dokonalé.
Nevšimne si toho, že se ve svém jednání snaží o jakousi zákonickou dokonalost, a přisuzuje svým skutkům přehnanou důležitost. Jako by spása závisela od nich. Riskuje tak, že si nebude dost cenit základních hodnot, jako jsou služba, nezištnost, odpouštění atd., které se projevují v malých věcech a neposkytují jeho já viditelnou slávu.

Strach: Za těchto předpokladů je jen logické, máme-li panický strach z připuštění vlastního hříchu. Uznat, že jsme hříšní, by totiž znamenalo krach. Byl by to konec našeho snu…
A tak – jak se to stává vždycky, když se člověk něčeho bojí příliš – skrupulant a) vidí hřích všude, např. trestá se za své city, zaměňuje pokušení s vinou a potěšení s hříchem; b) zveličuje ho, jako by existovaly jen těžké hříchy, za které se cítí plně zodpovědný bez jakýchkoli polehčujících okolností; c) nachází hřích i v těch nejmenších přestupcích, v úplných detailech, snad proto, aby se vyhnul konfrontaci s důležitějšími požadavky morálního života a pocitu, že tyto požadavky nesplňuje (kompenzující skrupule).

Zklamání: Čím větší jsou perfekcionistické snahy, tím pravděpodobněji přijdou pády. Jednak proto, že požadavky jsou neuskutečnitelné, a jednak proto, že takový člověk žije v neustálém, nesnesitelném napětí, které mu ubírá energii a činí ho velmi zranitelným. A s pády přichází zklamání, nedůvěra, zlost na sebe sama a velká hořkost nad tím, že nesplnil předsevzetí a ukázal se slabým.
Zde je ve skutečnosti pravý důvod jeho lítosti: ne to, že urazil Boha, ale to, že musel konstatovat svou slabost. Tedy pocit viny, jehož příčinou je spíše zraněná sebeláska než vědomí, že „zranil“ lásku, již k němu chová Bůh.

Odsouzení: Následuje odsouzení vlastního já. Může se zdát divné, že i to je projev narcismu. Je to jen další pokroucené potvrzování já, důsledek zoufalého procesu morálního sebezraňování. Jestliže je to člověk sám, kdo si vybere hodnoty a cíle pro svou seberealizaci, pak takový člověk bude dělat velké plány jak dosáhnout svatosti, bude se velice snažit, bude chtít podat důkaz o své důslednosti a bude k sobě samému přísný. Ale jednu věc nebude schopen udělat nikdy: přijmout skutečnost vlastní špatnosti a … odpustit si. Odpuštění mohl vymyslet pouze Bůh, který má lidi rád, určitě si je nevymyslilo nějaké ambiciózní já, které hledá jen sebe sama a vlastní duchovní zájmy. Ambiciózní já je samo sobě tím nejhorším tyranem…
Jestliže se tedy skrupulant obviňuje, není to jemnost svědomí, ale příkaz jeho já (nebo super-ega), jež – uražené ve svém narcismu – se mstí a pokouší se znovu stabilizovat, odsuzuje se a trestá všemi možnými způsoby (přehnané umrtvování, přemrštěná askeze, smírné rituály atd.). V tom všem je vždy obsažen exhibicionismus a nikdy neusínající touha po naprosté dokonalosti.

Pochybnosti: Přes všechny tyto namáhavé pokusy o udržení své pozice skrupulant nevyřeší svůj problém: nenabude vnitřního klidu ani jistoty, že mu bylo odpuštěno. A to ze dvou důvodů. Především proto, že to je stále jeho já, které chce řídit program na „znovunabytí pozice“: tohle malé já, které se domýšlí, že pomocí svých pokání získá záruku o své znovunabyté nevinnosti, a myslí, že mu je odpuštěno jen díky jeho opakovaným zpovědím (jako by odpuštění bylo vázáno na množství rozhřešení). Místo důvěry v Boží milosrdenství se tak zrodí obvyklý narcistický mechanismus (požadavek být perfektní a strach, že takoví nejsme), který tentokrát přejde v obsedantní mánii: „vyzpovídal jsem se dobře?… řekl jsem všechno?… budu se z toho muset vyzpovídat ještě jednou?… udělal jsem dobře pokání?…“ to jsou klasické pochybnosti skrupulanta. Je to opravdový kříž, který lze těžko pochopit a ještě hůře nést. Jde však o logický důsledek neodpustitelného omylu: skrupulant chápe zpověď spíše jako trest než jako setkání s Božím milosrdenstvím, jež odpouští a dodává jistotu.

Je zde ještě jiný důvod, který vyplývá z podstaty odpuštění. Abychom mohli zakusit odpuštění, musíme se nejprve cítit hříšníky. Skrupulant nikdy nezakusí odpuštění jednoduše proto, že nikdy nevzal na vědomí pravou povahu svého hříchu. Žije ve strachu před tím, že by mohl objevit nějakou vlastní vinu, a nepřipouští, že je opravdu hříšníkem; vidí hřích v malých věcech právě proto, aby se uchránil před myšlenkou, že se prohřešil ve velkých.

Je-li tedy jeho vědomí hříchu natolik omezené a potlačené, jak může zakusit radikální a „definitivní“ odpuštění? Bude zvyšovat počet zpovědí, ale stejně mu zůstanou jeho pochybnosti: „Zasloužím si vůbec od Boha odpuštění a lásku?“ Narcistické pochybnosti, ze kterých pak vycházejí narcistické úvahy, jejichž předmětem je vlastní já a nikoli láska Boží. Skrupulant riskuje, že nikdy neobjeví, že tato láska je větší než jeho hřích.

Tento příspěvek byl publikován dne 28. 7. 2008 (Pondělí) v 8.13 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .