Terapie skrupulí
Svých dusivých pochybností se skrupulant může zbavit nebo k nim alespoň může zaujmout jiný, svobodnější postoj. Zde jsou některé indikace:
1) Osvobodit se od narcismu. Jestliže přílišné zkoumání vlastního já způsobuje nemoc a někdy skrupule, lékem bude obrátit srdce a vůli k Bohu, naslouchat jeho slovu a být pozorný k potřebám druhých lidí. Dá se říci, že terapeutické je vše, co zabraňuje skrupulantovi hloubat nad sebou samým a co ho podněcuje ke konkrétní a tvořivé službě druhým. Skrupulant se mnohem více potřebuje zbavit svého podvědomého narcismu než slyšet přednášky o Božím odpuštění, být ujišťování o správnosti svého chování či dostávat nějaké rozkazy a zákazy.
2) Objasnit pojem morálního života, zbavit ho dvojakosti a různých nepochopení, jako je např. příliš zákonická etika (povinnost pro povinnost); represivní etika, jež vidí za vším hřích a skončí tím, že zcela udusí ducha; nebo etika natolik povznesená a náročná, že si ukládá nemožné cíle; popř.výhradně sexuální etika, jako by jiné morální aspekty neexistovaly (více než tři čtvrtiny skrupulantů se mučí pochybnostmi v sexuální sféře).
3) Duchovní vůdce: být ponechán sám sobě napospas nebo chodit od jednoho zpovědníka k druhému je pro skrupulanta nebezpečné. Je důležité, aby měl svého duchovního vůdce, vůdce, který umí spojit trpělivost a pevnost, je klidný, milosrdný, umí vlévat důvěru a zabránit kajícníkovi, aby se neustále soustřeďoval na sebe. Ze strany skrupulanta je třeba, aby se nechal vést a byl poslušný, odolal pokušení znásobit zpovědi, opakovaně se obviňovat ze stejného hříchu, žádat generální zpovědi; bude si muset zapamatovat, že v případě pochybnosti o svém morálním chování je pochybnost vždy na jeho straně. Tato poslušnost pro něho bude opravdovým pokáním, aniž by musel hledat nějaké další…
4) Přijmout pomalý proces uzdravování a dát smysl svému trápení. Jak bylo řečeno, není pravda, že skrupule jsou zbytečným utrpením. Dáme-li jim význam, prožíváme-li je před Bohem doufajíce v jeho milosrdenství, zbavujeme-li je postupně egoistických komponentů a přijímáme-li je jako osobní slabost, mohou se stát spasitelným křížem. To je samozřejmě pomalý proces a možná, že se takový člověk neuzdraví nikdy úplně; ale je důležité, aby si postupně odlehčil od svého příliš velikého, překážejícího já. Tak se bude moci stát svatým i přes své skrupule…
úryvek z knihy italského řeholníka a terapeuta Amedea Cenciniho: Život v usmíření. Celý text je k dispozici v nakladatelství sester paulínek (Paulínky, Praha 2008)
Tento příspěvek byl publikován
dne 31. 7. 2008 (Čtvrtek) v 18.57 v rubrice Mezi duší a duchem.
Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál.
Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.
Verze pro tisk
.
