Karmel Edith Steinové

Na cestě integrace zla představuje odpuštění ústřední fázi – po fázi poznání zla samého. Je to objevení lásky, která přesahuje naše zásluhy, odpouští nám a neustále nás tvoří, vykupuje, usmiřuje. Ne vždy mu však svěříme ústřední místo ve svém duchovním životě: spíše ho považujeme za určitou možnost, která nám připomíná příležitostné epizody, při nichž bylo drama viny vyřešeno slavností odpuštění. Kdo však ví, zda si z těchto epizod pamatujeme více drama nebo slavnost (jsme-li vůbec ochotní připustit, že si tyto zkušenosti pamatuje!). Jinými slovy: jsme usmířeni se svou minulostí a se sebou samými?

Panuje všeobecný dojem – a to i v našich kruzích -, že se takových opravdu usmířených lidí najde jen málo. Zatímco věčně nespokojených, těch co si stále stěžují a něco si vyčítají a jsou téměř nesmiřitelnými nepřáteli sebe sama (a to jim pak brání být přáteli druhých a přáteli Boha), těch je nadbytek. Proto se chceme ještě dále zabývat charakteristikami Božího odpuštění. Jsme totiž přesvědčeni, že jen ono může usmířit a uspokojit naše nitro. Kdo necítí, že mu je odpuštěno, usmířený být nemůže.

Usmířeni sami se sebou

Tento druh usmíření představuje první a základní stupeň. Asi bychom mohli říci, že v psychologické rovině je usmíření se sebou samými prvním účinkem Božího odpuštění; přichází ještě dřív než usmíření s Bohem, protože každé opravdové usmíření s Otcem musí projít usmířením s vlastním já. Na slavnosti odpuštění jsou nepřípustné mrzuté obličeje a sklíčená srdce.

Ideální obraz
Takové intrapsychické usmíření je darem Božím, něčím, co může učinit jen on, protože je Stvořitelem ideálního obrazu našeho já. Řekli jsme už, že prosit Otce o odpuštění znamená znovu vložit svůj život do jeho rukou, aby nás utvářelo jeho milosrdenství a my se stále více podobali tomu obrazu, odhalovali jeho krásu a poznávali ji jako „svou“, tu, kterou dal každému Bůh, a byli jsme spokojeni s tváří a jménem, jež nám dal, a netoužili po jiných… A abychom nevyžadovali okamžitou realizaci tohoto obrazu. Ten totiž představuje definitivní naplnění a konečný cíl našeho života, něco mnohem většího, než jsme my sami, co přesahuje naše síly. Je to dar Božího milosrdenství a nemůžeme si myslet, že už nyní jsme tím, čím jsme povoláni v plnosti být.

Aktuální obraz
Boží odpuštění je totiž také usmířením s naším aktuálním obrazem. Jsme těmi, kteří se s pokorou a trpělivostí snaží naplnit Otcův plán, třebaže musí konstatovat, že k cíli mají ještě daleko. Vykonáváme všechno, jak nejlépe dovedeme, a přitom si neděláme iluze, že už jsme dosáhli absolutní dokonalosti nebo že jí někdy dosáhneme. Nejsme dokonalí, a jestliže se zdokonalovat chceme, musíme začít tím, že zanecháme iluzí o dokonalosti. Ani Boží odpuštění nám nedovoluje takové sny: nanejvýš nás podněcuje k tomu, abychom pochopili, že jsme jen poutníky, kteří ještě zdaleka nedošli k cíli. Že jsme snad lidé dobré vůle, ale ne hrdinové bez vady a bez hříchu.
Boží rozhřešení není patentem na budoucí neomylnost, naopak: dává nám sílu poznat a přijmout přítomnost zla v našem nitru. Zla, které se nám nikdy nepodaří zcela vykořenit, protože je součástí našeho já. Je to slabost, kterou v sobě máme od věků a která se dostává na povrch mnoha způsoby: jsou to různé negativní pocity, urážlivost, nervozita, deprese, psychologické potíže, potíže ve vztazích, povrchnost, omezenost, pokušení a někdy opravdové pády… Za to všechno asi nejsme nikdy plně odpovědni, ale vždy jsme odpovědni za to, jaký postoj zaujmeme k takovému zlu – slabosti: kolik děláme pro to, abychom si ho uvědomili a pochopili, kde má kořeny a jaké přináší následky, abychom o mezili jeho rozpínavost a zabránili mu být příliš na obtíž ostatním a ničit naše svědectví a apoštolát. Jsme odpovědni za to, jak prožíváme před Bohem svou chudobu: jako hříšníci, či jako „spravedliví“, jako lidé, kteří si jsou vědomi své omylnosti a cítí každý den potřebu odpuštění, nebo jako domýšlivci, kteří sami sebe považují za lepší, než jsou ti druzí, a zatím se jednoduše neznají. Dělají všechno pro to, aby se před sebou ukryli, a necítí potřebu odpuštění od Boha ani od lidí.

Hříšník může doufat, že dosáhne usmíření, ale „spravedlivý“ ne. Jistě, Boží odpuštění by přece mohlo zcela odstranit zlo, které v nás je, takže bychom už nikdy necítili jeho ponoukání a nemuseli bychom stále hledět na svou slabost…, bylo by to hezké, že? Ale on to tak nedělá: ponechává nám naše špatné sklony i slabosti. Tím pro nás totiž učiní mnohem více: usmiřuje nás s jedněmi i s druhými. Donutí nás přestat s neuskutečnitelnými sny a vede nás k pravdivému poznání sebe sama. Odstraní různé klamy, včetně těch, které se skrývají za plány na dosažení dokonalosti, a pomůže nám pochopit, že naše svatost je složena i z chyb a pádů, trpělivosti a nemohoucnosti, ale především z pokory. Ta nám umožňuje přiznat zlo a radovat se z odpuštění, a smířit nás tak s naším skutečným obrazem. Svatí, protože usmíření, a usmíření, protože je nám odpuštěno; neboli čím více je nám odpuštěno čím více jsme sami se sebou smíření, tím více jsme přáteli Boha.

A. Cencini

Tento příspěvek byl publikován dne 14. 8. 2008 (Čtvrtek) v 7.57 v rubrice Mezi duší a duchem. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .