Ptát se portýra
Jeden muž vášnivě hledal pravdu. Procestoval mnoho různých zemí a naučil se řadu jazyků. Poznal světce, poznal ateisty, poznal proroky i politické vůdce, zabýval se filosofií i vědami. Ale čím víc věděl, tím míň toho chápal. Poznal tolik lidí, kteří našli pravdu, a každý našel něco jiného. Konečně si z toho začal zoufat. Ze všeho vědění měl jenom samý zmatek a nechápal už zhola nic.
Tehdy se doslechl, že v jednom domě prý je portýr, který mluví všemi řečmi světa. Muž byl zvědavý a hned se tam vydal. Připravil si jednoduchou větu, aby zjistil, co ten portýr umí. Před domem stál stařík v livreji.
„Kudy se dostanu dovnitř?“ ptal se muž a pro začátek se ptal francouzsky. Portýr odpověděl dobrou francouzštinou Muž zopakoval dotaz anglicky a hned dostal odpověď anglicky. Chm, to jsou řeči, které portý musí umět, řekl si muž, ale učitě neumí svahilsky! Stařík mluvil plynnou svahilštinou. Muž to zkusil ještě čečensky a čibsky, čínsky, finsky, fafrasky a frísky, ale ať se ptal jak se ptal, děda vždy úslužně odpověděl, a to týmž jazykem, ve kterém dostal otázku.
Když se muž zeptal jazykem vědy, odpověděl mu vědecky. Když se ptal jazykem politiky, tak dostal odpověď politickou. Zeptal se mysticky a stařík s ním mluvil mysticky.
Náhle se mužova mysl otevřela. Padl na kolena:
„Děkuji ti. Dnes jsem konečně pochopil, co je to pravda.“
Odcházel stejnou cestou, kterou přišel. Stařík se za ním pobaveně díval.
„Tolika jazyky se zeptal kudy dovnitř. A do toho domu stejně nevstoupil.“
Daniela Fischerová, Jiskra ve sněhu, Vyšehrad 2002