Karmel Edith Steinové

V. Jalics

Ve fázi vnitřního očišťování v duchovním životě hrají zásadní roli vlastnosti a rozdíl mezi modlitbou prekontemplativní a kontemplativní.

Prekontemplativní je první ze dvou úseků duchovního života. Duchovní pokrok se během něm uskutečňuje prostřednictvím vlastního úsilí. Vyžaduje reflexi, hodnocení, zpytování svědomí i rozlišování, rozhodování  a předsevzetí do budoucna. Tato předsevzetí bývají obnovována a uváděna do praxe – dokud nedosáhneme žádané změny a naše láska a naše víra dostatečně nezesílí. Všechno toto úsilí je pochopitelně nemyslitelné bez Boží milosti. Ale zůstává pravdou, že v této části jsme to my, kdo se musíme starat o svůj duchovní pokrok; my sami se tu v potu tváře staráme o růst Boží království.

V prekontemplativní fázi je naše úsilí přímo zaměřeno  na změnu sebe samých i okolí.  Charakteristická je i potřeba dosáhnout určitých cílů, se vším napětím, úzkostí a stresem, který takové úsilí obnáší.

Po jisté době dospíváme do kontemplativní fáze, která s sebou nese určitou změnu v našem postoji. Namísto úsilí vyvíjeného za účelem duchovního pokroku je třeba pouze hledět k Bohu a zanechat všeho ostatního. Jde o velmi důležitý rozdíl.

V kontemplativní fázi je celé naše úsilí nasměřováno pouze k tomu, abychom se dostali do kontaktu s Bohem. Vše ostatní přichází samo, je následkem, obdarováním. Nemusíme se dál přehnaně starat o pozemský běh věcí, ale ne protože se stáváme nečinnými lidmi, ale protože naše jednání už nedoprovází dřívější úzkost a neklid. Krok za krokem naše činnost přestává být podmíněna hledáním výsledků a zvolna mizí i napětí, které vyvolává snaha o dosažení určitých cílů.

Obě podoby duchovního života mají vztah k nitru člověka, tj. k tomu, co tvoří lidskou „skořápku“, temnou vrstvu a dobré jádro. Mimo povrch-slupku se nachází sféra prekontemplativní, zatímco uvnitř, pod obalem, je oblast kontemplace. Konkrétně to znamená, že v zóně nacházející se mimo tento obal má hodnotu vše, co slouží k tomu, abychom změnili svět: v této vrstvě je na místě zabývat se tím, jak dosáhnout určitých cílů. Právě tak se chováme v každodenním životě a když nás něco ruší, snažíme se pochopit důvod a situaci změnit. Uvnitř slupky, tedy v temné vrstvě pod povrchem či přímo v dobrém jádru není možno ani myslet, ani jednat. Když začneme myslet nebo jednat, ocitáme se zpátky v zóně mimo vlastní nitro.

Jak se máme chovat, když jsme vstoupili do oblasti kontemplace?

Především je možné se dívat. Jde o ryze duchovní aktivitu, jíž nemá být ničeho dosaženo. Dívat se vždy znamená i zanechání čehosi a přivrácení se k něčemu.

Za druhé je možné důvěřovat.

Za třetí je možné milovat. Ne však láskou, jak jí obvykle rozumíme, ale láskou, která po druhém nic nechce. Láskou, která je jako slunce, jež neustále září a nepřestává vyzařovat světlo a teplo ani když jeho paprsky nejsou přijímány nebo když jsou odmítnuty. Tato láska pramení z pohledu a není možné ji vyrobit. Roste přirozeně, když setrváme v nahlížení.

Za čtvrté je možné trpět. Když se díváme na hřích a jsme ochotni trpět a milovat, hřích je vykoupen a nevrátí se zpět.

Během meditace se postupně zklidňujeme a tak se blížíme ke svrchní slupce, o níž jsme mluvili a která představuje odpor k našemu hříchu. Jestliže si udržíme vnímavost, skořápka chránící plod se rozlomí a vstoupíme do zóny, kterou jsme nazvali temnou vrstvou. V ní zakoušíme naše negativní pocity, které nás oddělují od Boha a od druhých lidí. Naší spontánní reakcí na takovém místě je myslet a jednat a obvykle to obvykle tak, že se začneme ptát, odkud pochází ony temnoty, proč tu jsou a jak je můžeme odstranit. Tak ovšem začínáme být aktivní a upadáme zpět do naše starého návyku pouze přemýšlet a jednat (aniž bychom vnímali to, co skutečně je). Ale protože v oblasti kontemplace nelze myslet ani jednat, tento typ reagování nás vyvede ven z kontemplace, zpět nad skořápku do prekontemplativní oblasti. –

Jestli chceme v kontemplaci setrvat, musíme tento pohled snést, dívat se dál. „Dívat se“ tu znamená obrátit pozornost k přítomnosti, vnímat, co je přítomné (např. skrze vjem našeho dechu nebo pocity v našich rukou). Tento pohled je obrácen k dobrému jádru, k Boží přítomnosti. Když se díváme, sestupujeme stále hlouběji, až k temné vrstvě, která nám působí utrpení. Abychom zůstali v kontemplaci, musíme tomuto utrpení dovolit, aby zde bylo a snést je. Když to, co nám působí utrpení, je přijato a my udržíme pohled obrácený k Bohu, bude i zdroj utrpení vykoupen a už se nevrátí. Z onoho dobrého jádra nám vyjde vstříc tolik světla a síly, že najdeme odvahu jít dál.

Podobně lze číst evangelní zvěst o vykoupení: Ježíš Kristus prošel velkou temnou zónou celého lidstva a přijal ji svým utrpením. Zve nás, abychom ho následovali a podpírá nás v našem procházení skrze naše vlastní temnoty. Z naší strany se po nás chce pouze být připraveni uchopit svůj kříž a snést toto utrpení. Jak říká Pavel: máme být vždy připraveni snést na svém těle utrpení Ježíše Krista, aby se tak na nás projevilo i jeho vzkříšení (2Kor 4,10).

z knihy německého jezuity V. Jalicse, Desiderio di felicitá přel. a upravila -dč-

Tento příspěvek byl publikován dne 3. 2. 2009 (Úterý) v 23.05 v rubrice Duchovní doprovázení. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.  Verze pro tisk .